AXAMIT ANTONÍN

Byl aktivní v Sokole, stal se náčelníkem Šumavské župy, vedl lyžařský oddíl. Antonín Axamit se narodil 8. února 1913 ve Kdyni jako druhé dítě významného kdyňského obchodníka Antonína Axamita (*30. 8. 1873) a Josefy Axamitové, roz Koptíkové (z Lučice čp. 2 - nejstarší chalupa v Čechách). Měl starší sestru Annu * 14. 7. 1910, která se v prosinci 1945 provdala za JUDr. Karla Syku z Domažlic (židovského původu, původním příjmením Schnurmacher, který byl za 2.sv. války vězněn i s rodiči v koncentračních táborech v Německu a po návratu v květnu 1945 si nechal změnit příjmení na Syka).

Antonín Axamit po dokončení Obchodní školy v Klatovech pracoval v Občanské záložně ve Kdyni. Tam se seznámil se svojí budoucí manželkou Miluší Hesovou (*1929 Zemětice u Merklína). Od září 1948 pracovala jako učitelka na chlapecké měšťanské škole ve Kdyni. Ve škole dostala na starost školní spoření dětí (což bylo specifikum kdyňské školy). Samy si spořily a škola (Miluše) jim peníze jednou měsíčně ukládala na jejich účty. Více se seznámili také v Sokole, kam Miluše chodila cvičit a Antonín byl náčelníkem Šumavské župy sokolské. Začali spolu chodit. Plánovali spolu svatbu na konec roku 1949, ta se ale uskutečnila až po dlouhých deseti letech. Antonín Axamit byl totiž 2. prosince 1949 zatčen. Během výslechu se ke své snoubence neznal, aby jí nepřitížil v zaměstnání.

Nikdy se nijak politicky neangažoval, neúčastnil se žádných akcí proti komunistickému režimu. Pouze jednou pomohl zprostředkovat přechod státní hranice pro tři vysokoškoláky z Prahy, kteří byli vyloučeni ze studia a chtěli dostudovat v zahraničí. Otec jednoho z nich se na pana Axamita obrátil s žádostí o pomoc, když byl vyřizovat sokolské záležitosti na ústředí Československé obce sokolské. Přechod se zdařil a vysokoškoláci prošli.

Při odhalování převaděčské a informátorské skupiny bratří Brůžů se ale o akci dozvěděla státní bezpečnost. Byl zatčen také kamarád pana Axamita, Marcel Frey, který na jeho žádost zprostředkoval odchod vysokoškoláků a který byl zapojen do převaděčské sítě bratří Brůžů. O tom ale pan Axamit nevěděl, žádné jiné přechody hranice nezařizoval. Při vyšetřování této skupiny však padlo i jméno Antonína Axamita. Tak se i on dostal do tzv. protistátní skupiny Josefa Brůži a společníků, s jejichž zpravodajskými a převaděčskými aktivitami neměl nic společného.

Pan Axamit vyprávěl (a také to uvedl do žádosti o rehabilitaci), že pomohl k přechodu hranice třem vysokoškolákům, kterým bylo v Československu znemožněno studium. Chtěl jim pouze pomoci, aby mohli v zahraničí dostudovat. Zmínil se také, že snad otec jednoho ze studentů byl bývalý důstojník armády, což byl důvod, proč bylo synovi znemožněno studium. Státní bezpečnost interpretovala událost zcela odlišně. Podle vyšetřovacího spisu měl Axamit pomoci k útěku poručíkovi československé armády, který byl propuštěn pro nespolehlivost, a jeho druhům. Cílem tohoto poručíka měl být vstup do zahraniční nepřátelské rozvědky a vyzrazení strategických informací o československé armádě nepřátelům. Tento výklad musel samozřejmě Antonínu Axamitovi velmi přitížit, a proto byl jeho čin hodnocen jako velezrada. Axamit byl morálně rehabilitován v roce 1974, kdy Nejvyšší soud posoudil tuto interpretaci jako neodůvodněnou a neprokázanou.

Druhého prosince 1949 byl Antonín Axamit zatčen a 22. dubna 1950 odsouzen za velezradu k 15 letům vězení. Byl to rozsudek se ztrátou občanských práv, peněžitou pokutou a se ztrátou veškerého majetku. Jeho polovina domu připadla státu. Druhá polovina patřila sestře Anně Sykové, která žila v Plni a svoji polovinu domu pronajímala – často se zde střídali nájemci (v domě bydlela např Albína Fischerová a Kortusovi. Tam, kde je dnes cukrárna bývala dříve inseminační stanice, později knihovna – paní Líkařová). Sestra Anna si odvezla hned po zatčení Antonína maminku k sobě do Plzně. Ta se již nikdy za svého života do Kdyně nevrátila. Pouze její pohřeb byl vypraven z průjezdu domu Axamitů čp. 123 ve Kdyni a rakev uložena na místním hřbitově. Zemřela v Plzni 13. 12. 1965.

Pan Axamit byl nejprve ve vyšetřovací vazbě v budově Státní bezpečnosti v Plzni, potom byl zadržován ve věznici na Borech a na Pankráci. Po soudu v Klatovech byl vězněn v pracovních táborech. Během deseti let věznění prošel řadou lágrů na Jáchymovsku – Svornost, Bratrství, Prokop, Svatopluk, Nikolaj, Rovnost, Barbora. Poslední čtyři a půl roku byl v táboře Vojna u Příbrami. Na Jáchymovsku přímo těžil uran, pracoval na šachtě. V táboře Vojna pracoval zpočátku také v dolech, později dělal stavební práce, vězni např. stavěli kulturní dům v Příbrami. Propuštěn byl na amnestii A. Novotného roku 1960.

Důležitou vnitřní posilou byla panu Axamitovi jeho víra. Na táborech se sešel i s mnoha knězi, kteří pro věřící vězně sloužili tajně mše svaté, předávali svaté hostie, vedli dlouhé debaty atd. Na táboře Vojna to byl např. P. Josef Heřman Tyl, převor kláštera Teplá, s nímž pan Axamit navázal pevné přátelství, které přetrvalo i po jejich návratu domů. Pan Axamit také vzpomínal na dobrotu P. Heřmana Tyla, který zachránil před výpraskem od vězňů dr. Löbla, bývalého člena ÚV KSČ a náměstka ministra zahraničního obchodu, jenž byl uvězněn v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským. Přátelství s P. Tylem přetrvalo. Často pana Axamita navštěvoval i po propuštění z vězení. Antonín Axamit se přátelil také s doktorem Svobodou, se kterým připravovali plány na organizaci náboženského života po propuštění.

Antonín Axamit zažil v lágrech také několik nehod, kdy byl ve velkém ohrožení života. Jednu tuto situaci popisuje v Kronice rodiny Axamitů, kterou napsal pro své blízké: „Těžní klece mají dvě oddělení – dolní a horní – a také nástupiště. Na horním nástupišti bylo hodně civilních dělníků-horníků, a tak nás poslali na dolní asi dva metry pod nimi. Když jsme tam slezli, přijela dvojitá klec, jejíž horní část byla plně obsazená šesti horníky. Dolní klec byla prázdná, a tak jsme do ní nastupovali čtyři trestanci. Po nastoupení jsme měli zavolat ‚hotovo‘, aby signalista, který dával do strojovny pokyny k odjezdu, mohl dát signál ‚jeď‘. On totiž na stanoviště pod sebou neviděl, neboť mezi námi byla podlaha. Někdo však z horního nástupiště vykřikl ‚hotovo‘, aniž by věděl, že nastupování pod ním je skončeno, signalista dal znamení a klec se začala rozjíždět právě v době, kdy já jako třetí do ní začal nastupovat. Měl jsem v ní již pravou nohu, když se klec začala zdvihat. Chytil jsem se za posuvná dvířka a snažil se dostat dovnitř, ale levá noha visela mimo klec jako celé tělo. Dva vězni uvnitř klece se tak polekali, že je nenapadlo, aby mě zatáhli dovnitř, a tak klec, naštěstí pomalu, stoupala a já se křečovitě držel za dvířka a postranní tyč. Jak jsem tak byl tělem mimo klec, začalo mi na hlavu něco tlačit – byla to podlaha horního nástupiště. Musel jsem se proto posunovat po přivřených dveřích klece dolů a vysunout ven i pravou nohu. Pak jsem sjel po železných dvířkách klece až na její podlahu a zachytil se spodní vodicí lišty, po které se posunovala dvířka. Visel jsem již celý pod klecí a pohupoval se pod ní, neboť ten pohyb jsem dostal při obtížném vysmeknutí nohy z klece proto, abych se mohl spustit až na nejnižší místo – poslední místo záchrany v případě, že klec včas zastaví. Už jsem si prohlížel temný jícen šachty pode mnou, hluboký nějakých 300 metrů, až na 12. patro, kde osvěcovala betonovou podlahu konce šachty elektrická žárovka. Jak mě trám hořejšího nástupiště tlačil na hlavu, spadla mi helma a letěla narážejíc sem a tam na trámy těžní věže, až dopadla na betonovou podlahu 12. patra. Já jsem zapomněl křičet ‚stůj!‘ Dva bledí kamarádi uvnitř klece též a jen ten čtvrtý, co měl nastupovat ještě za mnou, zavolal: „Zastav! Zastav!“ Signalista na horním nástupišti okamžitě zareagoval a dal do strojovny signál ‚stůj!‘. Klec se okamžitě zastavila. To už byl nejvyšší čas, neboť spodek druhé klece, za který jsem se držel, dojížděl k podlaze horního nástupiště. Těmi několika centimetry mezi nástupištěm a klecí by mi ruce neprošly, natož celé tělo, a já bych se byl zřítil po rozdrcení křečovitě zavřených pěstí do zející propasti. Klec se tedy zastavila a já visel pod ní. Jak jsem dříve vysunul pravou nohu, abych se mohl spustit na dno, dostal jsem pohup pod klecí. Kamarád na nástupišti volal: „Pusť se, já tě chytím.“ A tak já při zákmihu se pustil, on mě chytil v pase a strhl od okraje šachty.“ Pan Axamit byl zachráněn.

Rodina ani jeho snoubenka neměly dlouho od Antonína žádné zprávy. Informace o místech jeho pobytu ale zjistil švagr JUDr. Syka. Až asi po roce přišel první dopis a po roce a půl jim byla dovolena první návštěva. Návštěva se konala v návštěvní místnosti na Jáchymovsku a trvala jen pět až osm minut. Později byly návštěvy delší – asi 20 minut. Dopisy mohli vězni odesílat podle toho, jak plnili normy práce. Na Jáchymovsku byly dopisy povoleny jen málokdy, na táboře Vojna byly povolovány častěji. Dopisy byly na linkovaném papíru zhruba velikosti pohlednice, byly často začerněné cenzory. Po roce 1957 již byl režim volnější, vězni mohli psát i dvě stránky dopisu.

Návštěvy probíhaly v místnosti, kde bylo uprostřed pletivo, přes které mohl vězeň s návštěvníkem mluvit. Každý vězeň byl přitom hlídán jedním nebo dvěma dozorci. 

Když byl Antonín Axamit zatčen, byla na jiné působiště přeložena i Miluše. Nebylo možné, aby snoubenka zatčeného dál učila ve Kdyni, kde lidé psali petice za jeho přísné potrestání. Učila v různých malotřídkách v okolí a nakonec zakotvila na Základní škole v Domažlicích. Ve škole věděli, že její snoubenec je zavřený, nedostávala odměny, neměla šanci na postup, ale úspěch byl, že ji vůbec nechali učit. 

Po propuštění Antonína Axamita z vězení jeho potíže s komunistickou mocí neskončily. Jeho dům byl zkonfiskován a jeho nemocná matka během dlouhé doby, kdy byl vězněn, zemřela. Ztratil domov, neměl se kam vrátit. Nejprve žil u své sestry v Blovicích. Jako propuštěný politický vězeň byl přidělen na práci do dolů. Teprve když lékaři potvrdili, že má vážné zdravotní problémy, především se srdcem, což byl důsledek práce v uranových dolech, a že by práci v dolech nezvládl, byl přiřazen k Pozemním stavbám, kde pracoval až do důchodu. Vykládal vagony na plzeňském nádraží, pracoval jako kopáč při stavbách silnic a jako dělník u Pozemních staveb.

Pan Axamit byl propuštěn z vězení v květnu a v srpnu se konala svatba. Protože pan Axamit dostal práci v Plzni u Pozemních staveb, museli se manželé přestěhovat na Plzeňsko. Nejdříve žili v Čelákovech ve škole, kde Miluše Axamitová dostala místo učitelky, manžel dojížděl. Potom se přestěhovali do Plzně, jeho manželka učila na Základní škole v Liticích, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1984. Učila zde na prvním stupni. Protože byl ve škole dobrý ředitel, a protože měla vždy vše v pořádku, mohla zůstat ve školství a učila až do důchodu, přestože byla manželkou politického vězně a nijak se netajila svým náboženským přesvědčením. 

Benevolence komunistů se ale netýkala A.Axamita. Nadále byl bývalý politický vězeň pod kontrolou Státní bezpečnosti. Konaly se častá předvolání a domovní prohlídky. Výslechy se opakovaly i později. Aby byl dohled dokonalý, psali na pana Axamita posudky také lidé z tzv. uličního výboru. Uliční výbor měl provádět kontrolu a podávat hlášení na StB a národní výbor o chování a činnosti bývalého politického vězně.

Perzekuce ze strany komunistické moci se nevyhnula ani rodinám politických vězňů. Axamitovi měli dvě dcery, kterým bylo znemožněno studium. Až později se obě dostaly na zdravotní školu.

Sametovou revoluci v roce 1989 rodina velmi uvítala. Pan Axamit tehdy chodil mezi mladé na náměstí, mluvil s nimi. Vyprávěl jim, jak byli s kamarády ve vězení, jak je dobře, že je svoboda. Byl také na Letenské pláňi. Po roce 1989 se stal členem Konfederace politických vězňů. Antonín Axamit zemřel 15. února 2000.

Zdroj: Paměť národa

Údaje získané ze sčítání lidu z r. 1880 lze dohledat v čísle pop. 123 

Ludvík Axamit * 13. 2. 1843 - obuvnický mistr

Kateřina Axamitová *24. 4. 1844, manželka, rozená Vilímcová.

Měli syna Antonína *30. 8. 1873.  Ten se vyučil obchodníkem v Klatovech u Kaňáků. Protože se chtěl postavit na vlastní nohy, zařídit si vlastní obchod, nechal postavil v r. 1905 nový dům. Postavil ho velice rychle od května do srpna, v listopadu již bydleli. Během stavby měl Antonín Axamit obchod u Maťáků (později Fejfárků). Tam také rodina bydlela.

Antonín si vzal za manželku Josefu Koptíkovou z Lučice čp. 2 (nejstarší dům v Čechách – její otec pracoval u Černínů).

Spolu měli děti Antonína a Annu.

Dcera Anna *14. 7. 1910 i syn Antonín *8. 2. 1913 se již narodili v novém domě.  Anna se vdala za Karla Syku z Domažlic. Byla učitelkou.  Anna Syková psala rodinnou kroniku. Kamarádila se s Helenou Novákovou Heidelbergovou (měli dům v Mlýnské ul.) a s Ticháčkovými.

Syn Antonín Axamit *1913 byl bankovní úředník v Občanské záložně, byl také náčelník Sokola. Vedl lyžařský oddíl.

V r. 1968 byl morálně rehabilitovaný. V roce 1991 i majetkově. Až do roku 2015 nikdo z rodiny v domě nebydlel.

Byla zde inseminační stanice a knihovna, v níž pracovala paní Líkařová. V letech 1997–2015 měla dům v pronájmu Zdeňka Krausová

V roce 2020 dům odkoupila Eva Vlčková (rekonstrukce probíhala již od roku 2018) a zřídila zde kavárnu Esence ve stylu první republiky.

Zpracovala: Ludmila Brychová

Zdroj: Domy kdyňské

Dům byl v rukou Axamitů 238 let.