BURDOVÁ HEDVIKA

Hedvika Burdová byla známou a ctěnou osobou, která svojí rázností vzbuzovala nejen u svých žáků vždy respekt. Byla přísná a náročná, povolání učitele vnímala jako poslání. Narodila se jako jediné dítě přednosty berního úřadu Antonína Burdy (* 7. 2. 1882 + 6. 6. 1940). Pocházel z Říčan u Prahy a za svojí prací dojížděl. Velmi často nebyl doma, a tak malá Hedvika vyrůstala především se svojí matkou Hedvikou, roz. Hostašovou (ultra ráznou osobou, která trpěla nemocí jezdila po vyhlášených sanatoriích. Právě její matka ráda vzpomínala na své šlechtické kořeny Šafránků z pošty, Crocius = Šafrán). Měla v oblibě luxusní zboží, nakupovala ve vybraných pražských prodejnách. Rodina měla vždy dostatek peněz. Mezi dcerou a matkou existovala velmi silná vazba. Malá Hedvika začala do obecné školy chodit v posledním roce první světové války ve Kdyni. Reálné gymnázium vystudovala v Domažlicích. V Českých Budějovicích v roce 1931 ukončila studia na učitelském ústavu. Závěrečná zkouška jí umožňovala učit na obecných školách. Svoji pedagogickou odbornost si však rozšířila o způsobilost vyučovat francouzštinu a v roce 1937 také o češtinu a dějepis na školách měšťanských. Dne 11. září 1931 nastoupila na své první učitelské místo ve Stráži u Domažlic, následovala škola v Kolovči, ve Staňkově, v Domažlicích. Ve Kdyni působila od roku 1937 až do roku 1969. V říjnu 1943 byla zatčena gestapem za rozšiřování ilegálních zpráv a tiskovin, za přípravy k ustavení revolučních národních výborů, za finanční podporu rodinám, jejichž otcové byli za heydrichiády popraveni (podporovala rodinu zatčeného Maxmiliána Karase). V Drážďanech byla odsouzena a odvezena do věznice na Pankráci, později na Malou pevnost Terezín. Ve vězení strávila 1 rok a 7 měsíců, vyprávět o této době však nikdy nechtěla, ani svým nejbližším.

Přátelila se s rodinou svého kolegy, učitele Vrby (otec pí. uč. Věry Vostárkové). Bydleli ve stejné ulici, ale spojovalo je i společné protikomunistické smýšlení. H. Burdová byla třídní učitelkou, a dokonce i biřmovací kmotrou Věrky.

Pohřeb maminky (říjen 1958) byl vypraven přímo z rodného domu v Masarykově ulici čp. 212. Podle starých tradic byla celá chodba pokryta černým suknem. Poslední noc před pohřbem trávila dcera se zemřelou maminkou v domě. Bála se? Určitě ne. Podle jejích slov byly to vzácné chvíle posledního loučení. Hedvika Burdová byla hluboce věřící, a právě víra jí pomáhala překonávat životní nesnáze. Hedvika Burdová st. (19. 8. 1885- 23. 10. 1958) měla ještě sestru, dům čp. 212 se v dědictví po Františku Hostašovi (*22. 3. 1845 +16. 5. 1923) rozdělil na dvě poloviny. Zde žila paní učitelka po smrti své matky sama. Byla velmi pořádná, až extrémně čistotná. Velmi ráda přijímala návštěvy a vedla rozhovory. Ráda cestovala, s oblibou s cestovní kanceláří Čedok.

Ke konci života u ní nastaly velké zdravotní potíže. Byla téměř nepohyblivá a s trvalou bolestí, kterou dokázala překonávat jen díky pomoci několika věrných přátel a bývalých žáků. K nim patřili Věra Vostárková, Tonda Váchal, sousedka paní Hudecová. Díky nim mohla zůstat téměř do konce života ve svém domě v Masarykově ulici. V tomto rodném domě přijímala ráda nejrůznější návštěvy (P. Břicháček, apod.). Přes všechny bolesti měla do posledních dnů stále bystrý rozum, a tak rozhovor s ní byl pro každého hosta mimořádným zážitkem.

Na poslední dny svého života se ocitá v nemocnici. Z té se již nevrátila. Zemřela 10. 4. 1999. 

Dědeček Hedviky Burdové, telegrafista na poště František Hostaš (* 22. 3. 1845 + 16. 5. 1923), měl otce Petra Hostaše čp. 154 a matku Annu, dceru Martina Kuby z Dobříkova. Jeho manželkou byla Kateřina Šafránková (sestra Josefa Schaffránka, poštmistra) a dcera Václava Schaffranka (poštmistra z Klenčí p.Č.). 

Zpracovala: Ludmila Brychová

Zdroj: vyprávění Mgr. Věry Vostárkové, Antonína Váchala