BŘETISLAV I.

Kostel sv. Václava na Brůdku se stal symbolem slavného vítězství knížete Břetislava nad vojskem císaře Jindřicha III a jeho spojence Oty Svinibrodského v r. 1040. Domněnku, že původní kostel nechal na počest vítězství na bojišti vystavět sám kníže Břetislav, potvrzuje skutečnost, že z téže doby pochází i klášter sv. Václava ve Staré Boleslavi, postavený Břetislavem roku 1046. Několik středověkých archeologických nálezů vykopaných v okolí Brůdku, stejně jako obrovské množství lidských kostí nalezených při opravách kostela, podporují myšlenku, že se jedná opravdu o nejstarší svatováclavský kostel.

Přemyslovský kníže Břetislav I. se narodil okolo roku 1002 jako knížecí syn. Byl jediným dědicem přemyslovského rodu, syn knížete Oldřicha l. (nar. někdy po r. 970, zemřel 1034) a Boženy. Jeho problémem však byl nemanželský původ. Otec Oldřich již jako panovník nad Čechami totiž matku Boženu nenašel u žádného šlechtického dvora, ale zastihl ji při praní prádla, když se vracel z lovu. Místo jejich setkání podle legendy dodnes připomíná více než tisíc let starý dub v obci Peruc. Přestože Božena byla obyčejnou venkovankou a navíc již vdanou paní, kníže ji neváhal pojmout za manželku. Nic mu nevadilo, že i on v té době již jednu ženu měl, jeho první manželství však zůstalo bezdětné. Tehdejším mravům to tolik nevadilo, prvního manžela Boženy navíc kníže dostatečně odměnil. S novou chotí pak zplodil vytouženého syna, kterým byl budoucí dědic knížecího stolce Břetislav.

Přestože v 11. století nebyl ještě Oldřichův postup zcela neobvyklý, chlapcův původ byl již tehdy považován za přinejmenším pochybný. Za cestu, jak upevnit jeho legitimitu a nároky, na následnictví, mohl být úspěšný sňatek s urozenou dívkou z vyšších šlechtických kruhů (6).

Břetislav si toho byl asi dobře vědom, a jako dospělý jinoch určitě vyhlížel vhodnou partii. Měl už za sebou i řadu válečných zkušeností, když z pověření svého otce velel vojsku, které v roce 1026 osvobodilo celou Moravu od Uhrů. Jak praví kronikář „dokázal hned v prvním tomto boji všecku chrabrost, dobyv jako na překot celé země, poháněje před sebou pluky uherské, až konečně pokoj s králem Štěpánem uzavřený stanovil meze obou říší a pojistil jemu jméno vévody moravského" (4).

V květnu 1027 byl Břetislav přítomen smíru mezi císařem Konrádem II. a jedním z jeho odbojných příbuzných v městečku Thüngen. Cesta tam i zpět vedla přes město Schweinfurt (Svinibrod), sídlo východofranckých markrabat. A tehdy se to stalo: „Tu spatřiv sestru ty Svinibrodského, mladou Jitku, nejkrásnější kněžnu věku svého, a prudkou k ní láskou zahořev, přísahal, že jí k sobě dobýti musí. Bylť i on krásen, udaten a milování hoden a jsa dědicem i pánem dvou krásných zemí, mohl nadíti se, že ani u nevěsty ani u příbuzných jejích oslyšen nebude. Nechtěl však štěstí svého namlouváním i prosbami, kteréž za příčinou německé hrdosti jemu zdály se nejisté, alebrž ustanovil dobytí jeho sobě smělým činem. Jednoho dne svátečního u večer vloudil se do kláštera, v kterémž Jitka vychována byla: i chopiv se jí, ana právě z dveří kostelních byla vystoupila, odnášel ji v náručí svém. Když však za prvního hned o tom pokřiku brány klášterní zavřeny a řetěz přes ně zatržen, aby vyjíti nemohl, on řetěz mečem proťav, prorazil sobě cestu, i s krásnou kořistí na rychlého koně se posadiv, odchvátal s ní. Někteří jeho druhové, opozdivše se, padli v oběť vzteku obyvatelstva i okrvavěli šeredně.“ Takto vylíčil odvážný čin Břetislava kronikář. O osudu jeho družiny však se zmínil velmi decentně – podle tehdejších zvyklostí ono „okrvavění“ znamenalo, že jim Jitčini strážci vyloupali oči, uřezali nosy a uťali ruce a nohy. 

Břetislav si po návratu domů za své moravské sídlo zvolil Olomouc, kde stál důležitý knížecí hrad. Po svatbě Břetislava s nevěstou Jitkou v r. 1030 se ten také stal dějištěm prvních let mladého manželství. Po otcově smrti v roce 1034 se pak Břetislav s úspěchem chopil uprázdněného pražského knížecího stolce, kam jej doprovodila i Jitka coby nová česká kněžna. Z jejich svazku se narodilo sedm dětí – synové Spytihněv, Vratislav, Konrád, Jaromír a Ota a dcery Boleslava a Dymut.

Jak bylo v té době obvyklé, nový panovník se ohlížel po rozšíření svého vlivu a ovládaného území. Zaměřil se na Polsko – v roce 1038 dobyl Krakov a rok po té polský hrad Piastovců ve Hnězdně, kde se zmocnil ostatků sv. Vojtěcha, Radima a pěti svatých bratří a nechal je převézt do Prahy. Aby si naklonil papeže Benedikta XI., založil klášter ve Staré Boleslavi.

Po smrti císaře Konráda II. v r. 1039 usedl na císařský trůn Jindřich III. Ambice Břetislava nesl velmi nelibě. Odmítal povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, což bylo Břetislavovou tužbou. Břetislav do konfliktu s císařem jít nechtěl a na důkaz oddanosti mu dokonce jako rukojmí poslal svého prvorozeného syna Spytihněva. Jindřich III. však své požadavky stupňoval. Břetislav odmítl vydat císaři polské poklady a vše nasvědčovalo tomu, že jiné řešení, než vojenské nepřipadá v úvahu. Jindřich III. se rozhodl spor s neposlušným knížetem řešit vojensky (8).

Břetislav „vida nevyhnutelnou válku před sebou, strojil se k ní úsilně, a spolčil se také s Petrem, králem uherským. Léta 1041, den nanebevzetí Marie panny (pozn.: 15. srpna), stála najednou dvě německá vojska na hranicích země České: první a silnější, vedeno jsou králem samým, hýbalo se z městečka Kouby (Pozn.: Cham) přes Šumavu; druhé, pod správou Mohuckého arcibiskupa Barda i Míšeňského markrabí Ekkarda, od hradu Donína skrze Krušné hory vpadnouti hrozilo. I tedy Břetislav rozdělil vojsko své: s jedním oddělením táhl sám k Šumavě proti králi; druhému kázal pod správou bílinského župana Prkoše hájiti pomezí Míšeňského. Ve vojště králově nacházel se samý květ šlechty německé: mezi nimi také Břetislavův svak, Ota markrabě Svinibrodský, co vůdce zvláštního pluku.

Břetislav užívaje přirozené pohody země České, dal nadělati zásek po hranicích a za nimi zákopův a tarasův, do nichžto postavil část lidu svého, jiné do záloh po lesích rozděliv. Hlavní proud vojska německého táhl po řece Koubě přes Osí (Eschelkamm) a Nový Trh (pozn.: Všeruby)ke Kdyni, jinou pak stranou kázal Jindřich markrabí Otovi obejít vojsko české a utkati je s zadu. Když však dne 22. srpna hrabě Werinhar, králův korouhevník, s houfem vybraným obořil se se na zákopy české, nevhod. ouprkem , zahynul tam i s hrabětem Reinhartem i se se všemi svými, v přívalu střel a v zádavě od záloh českých.; korouhev královská padla Čechům v kořist; a nazejtří, když markrabě Ota také k zákopům přilnuli, poražen jest i on a na outěk obrácen, ztrativ na bojišti hrabata Gebhartta, Wolframa a Ditmara, též mnoho šlechticův. Tu Čechové dosáhli ouplného vítězství, potřevše v boji nejudatnější muže vojska nepřátelského a zajavše veliký počet jiných, takže málo Němců zachovalo se outěkem, ku kterémuž německý poustevník Vintíř, v okolí onom vyživší, cestu jim ukázal. Vystavěli pak potom na slavném bojišti kapli sv. Václava světce českého, na věčnou památku“ (4).       

Podle Kosmy se tak Jindřichův příslib svým bojovníkům, jímž přirovnával nastávající útok k úspěchu vlků v ovčinci, zdaleka nenaplnil. Ani třetí část jeho vojska nebyla úspěšná. Ekkehardovi se podařilo podplatit bílinského správce Prkoše, aby stáhl moravské a uherské síly do obtížněji bránitelného vnitrozemí, kde již nemělo výhodu těžko prostupného zalesněného hvozdu. Sasové toho využili k plenění okolí Bíliny, aniž by se střetli s ozbrojeným odporem. Když k českému vojsku dorazil s posilami Břetislav, došlo k menšímu střetu 31. srpna (8). To již k Ekkerhardovi dorazil se zprávou o porážce Jindřichova vojska ve Všerubském průsmyku poustevník Vintíř s rozkazem Čechy neprodleně opustit. Správce Prkoš skončil jako zrádce dle tehdejších způsobů – byl oslepen, byly mu uťaty ruce, i nohy a nakonec vhozen do Bíliny (6).

Výměnou za zajatce z obou střetů získal Břetislav zpět svého syna Spytihněva, který byl rukojmím na říšském dvoře. To ale v žádném případě neznamenalo konec nepřátelství. Následujícího roku 1041 další Jindřichovo tažení skončilo s přesně obráceným výsledkem. Jindřich oklikou překonal hraniční hvozdy, přitáhl k Praze a donutil Břetislava ke kapitulaci. Český kníže musel přijmout jeho podmínky, vzdát se nezávislé zahraniční politiky a napříště byl leníkem římského krále a účastnil se s ním válečných výprav např. i proti svým dřívějším spojencům Uhrům.       

Na Břetislavův příkaz byl v roce 1041 nově opevněn Pražský hrad. Vydal tzv. Břetislavův stařešinský zákon, který stanovil vždy nejstaršího Přemyslovce knížetem. Morava byla rozdělena na části, které zpravovali mladší synové. Po úspěšném panování zemřel na hradě Chrudim 10. 1. 1055 při výpravě do Uher. Byl pohřben v kostele sv. Víta na Pražském hradě a v roce 1373 byly jeho ostatky převezeny do nového Svatovítského chrámu.

Vládu v Čechách převzal nejstarší syn Spytihněv podle nově ustaveného Břetislavova seniorátu, zatímco jeho tři mladší bratry otec Břetislav ještě před svou smrtí pověřil správou Moravy. Zbývající Jaromír byl pak určen duchovní dráze.

Zpracoval:  MUDr. Jaroslav Novák

Prameny:

1. Cibulková M. Brůdecké sdružení se snaží. Domažlický deník 30. 9. 2009

2. Informace v kostele od Občanského sdružení Brůdek

3. Kumpera J. Západní Čechy od A do Z. Lexikon. Nakl. Pavel Dobrovský-BETA a Jiří Ševčík, Praha-Plzeň, 2003
 
4. Palacký F. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. B. Kočí, 1921

5. Pátková S. Kde vyrostl údajně první svatováclavský kostelík. NaCestu 1. 11. 2010. Online.

6. Pavlík V. „Český Achilles“ kníže Břetislav za svou vlast bojoval a zrádce krutě trestal. Náš region, 22. 8. 2019

7. Svobodová E. Břetislav a Jitka. 100+1 ZZ, 6. 10. 2015

8. Škvrňák J. Bitva u Brůdku (22. – 23. 8. 1040)