MYŠKA JOSEF

Josef Myška se narodil 21. 2. 1812 v Libkově Vodě u Pelhřimova jako prvorozený syn učitele. I když Josef spolu se svým o dva roky mladším bratrem Vojtěchem vyrůstali v chudém prostředí, dal otec hochům patřičné vzdělání. Společně vystudovali jindřichohradecké gymnázium a poté se jejich cesty rozešly. Josefovi byla pro budoucí povolání určena farmacie, Vojtěchovi kněžství. Svá povinná „učednická“ léta před samotným studiem farmacie si Josef Myška odbyl v jindřichohradecké lékárně „U Bílého jednorožce“. Nastoupil sem v polovině roku 1829 jako sedmnáctiletý a pod vedením lékárníka Weinhubera, od roku 1835 pak jeho syna, nabíral praktické i teoretické farmaceutické znalosti. Čtyři učňovské roky zakončil zkouškou u hlavního grémia lékárníků a postoupil na místo asistenta. Myška se za tu dobu stal v podstatě členem rodiny mladého lékárníka Weinhubera. Poznal tak jeho manželku Jindřišku i švagrovou Antonii, rovněž manželku lékárníka, a to Františka Regenspurského ze Všerub. Obě tyto ženy byly shodou okolností sestry, pocházely z obce Varvažov u Písku a v pozdějším životě Josefa Myšky sehrály klíčovou roli. Po absolvování odborné přípravy odešel Josef v létě 1837 do Prahy, kde se zapsal na farmaceutický kurs na lékařské fakultě univerzity. Vysokoškolský studijní plán zahrnoval mimo jiné botaniku, zoologii, mineralogii, lučbu (chemii) i analytiku.

Myška studia úspěšně ukončil a magisterský diplom dostal 25. 7. 1839 ve 27 letech. Všeruby poznaly Myšku přesně za tři roky, 14. 7. 1841, kdy sem do lékárny nastoupil jako provizor (odpovědný správce lékárny). Tato veřejná lékárna zde fungovala od roku 1827 a provozoval ji již dříve zmíněný František Regenspurský. Ten však na jaře 1841 předčasně zemřel a vdova Antonie, na níž přešla lékárna na základě tzv. vdovského práva, musela hledat provizora. A vzpomněla si právě na Josefa Myšku, s nímž se setkávala v Jindřichově Hradci v lékárně svého švagra a ten s ním byl vždy spokojen. Antonie hned poznala, že při výběru vhodného kandidáta udělala dobře. Josef byl pilný a svědomitý, věnoval se jen lékárně a jejímu zvelebení. I ve svých dalších krocích se navíc ukázal velmi pokrokovým - dům i s lékárnou dal pojistit proti ohni. A to v době, kdy tato pojistka byla u nás téměř neznámá a nabízely ji jen vídeňské pojišťovny. Stal se ve Všerubech snad jediným pojištěncem, neboť vysoké pojistné dřevěných budov odradilo ostatní majitele. Zároveň nechal pojistit i sám sebe proti nemoci a invaliditě, a to tehdy jediným možným způsobem. Přihlásil se za člena nově založeného profesního svépomocného spolku. Ten měl v případě potřeby udílet podpory členům zestárlým, práce neschopným a neštěstím postiženým. Stanovy spolku, zřízeného při hlavním grémiu lékárníků, schválilo gubernium 27. 7. 1841. Myška jako členský příspěvek zaplatil poměrně vysokou částku: 6 zlatých zápisného jednou provždy a pak každoročně 3 zlaté jako provizor. Ve svých 33 letech, po čtyřletém společném hospodaření, se Josef Myška se stejně starou vdovou Antonií Regenspurskou oženil. Lékárnická živnost tak byla 5. 6. 1845 přenesena na nového lékárníka. Mladá rodina se začala rozrůstat. Dcera Josefina, zvaná Pepša, se narodila na jaře 1847 a o rok později přišla na svět Marie, Márinka.

Myška se projevil i jako velmi podnikavý. Aby i dům něco vynášel, nechal ho přestavět a část začal pronajímat komisařům finanční stráže, která měla ve Všerubech stanoviště. A právě sem byl na podzim 1847 přeložen z Domažlic Josef Němec s rodinou – manželkou Boženou, již tehdy uznávanou spisovatelkou a jejich dvěma malými dětmi, Bohdankou a Jaroslavem. Dva nejstarší synové, školou povinní Hynek a Karel, zůstali v Domažlicích. Intelektuál Myška jistě přivítal nové nájemníky s nadšením. Myškovi byli Čechy od narození, ale zřejmě teprve soužití s Němcovými probudilo v Josefovi skutečné národní vědomí. A Myškovi, jako jediní zástupci českého národa, to určitě neměli ve Všerubech jednoduché. Mezitím zemřel 1. 4. 1848 v Jindřichově Hradci bezdětný lékárník Weinhuber. Vdova Jindřiška lékárnu prodala a odstěhovala se k sestře Antonii a švagrovi do Všerub. Stala se tak natrvalo pevnou součástí Myškovy rodiny a Němcová na ni v dopisech vzpomíná jako na „dobrou duši“. Němcovi opustili Všeruby začátkem července 1848 a přesídlili do Nymburka. Z dvou známých dopisů B. Němcové adresovaných Myškovi jako „mnohováženému panu a milému příteli“, se dozvídáme i řadu podrobností z Myškova života. Škoda jen, že se jeho odpovědní dopisy nedochovaly. Začátkem roku Němcová gratuluje Myškovým k narození syna Karla, dědice. Vzpomíná na děti, hlavně na nejstarší dceru Pepšu, chybí jim výborné bavorské pivo, doporučuje ke čtení Národní noviny, komentuje situaci ve společnosti a chce vědět, jací jsou kdyňští úředníci. V roce 1850 totiž začaly fungovat nové politické a soudní okresy. Všeruby začaly patřit k okresnímu hejtmanství domažlickému a s ním ke kraji Plzeňskému. Pro místo okresního soudu byla určena Kdyně. Všeruby se tím ocitly úplně na periférii a staly se v podstatě bezvýznamnou obcí. Ale vraťme se k Myškovi. Ten v podnikání neměl právě šťastné období. Nově vzniklé lékárny v Nýrsku a ve Furthu mu odebraly velkou část klientely, zejména z Bavorska. Lékárny suplovaly dnešní drogérie - vedle léků vyráběly také prášek k vykuřování, přípravek proti molům, vodičku na mytí obrazů, voskovou pastu na podlahy. Mimo to malinovou šťávu, mandlové mléko a rosolky. Také různé „celtle“ (bonbony) větrové na žaludek nebo bezové proti kašli. K nejdražším přípravkům patřilo opium, chininová kůra, muškátový oříšek, skořice a kafr. Z tuků se používalo vepřové sádlo a olivový olej. Jako sílící prostředek se předepisovalo i pivo. Venkovský lékárník musel mít stejnou zásobu jako městský, a pokud se mu zboží kvůli nízkému prodeji zkazilo, musel ho vyhodit. To představovalo i pro magistra Myšku obrovskou ztrátu. Ale největší pohroma na Myšku teprve čekala.

Všeruby 10. 7. 1852 vyhořely. V plamenech skončilo 34 domů se stájemi i stodolami, kostel, fara, škola, hostinec. Přijeli sice hasiči z okolních obcí s 10 stříkačkami, 3 čety z Bavorska, ale bylo už pozdě. Myškovi přišli při požáru o veškerý majetek. Vyhořel jim do základů dům s lékárnou a laboratoří, ale nezůstal ušetřený ani sklep se zásobami farmaceutických potřeb. Zničilo se tak veškeré vybavení domu, včetně knih, sbírek rostlin, minerálií a škeblí, fyzikální přístroje, lékárenské zboží i chemikálie. Hned po požáru se vzedmula vlna solidarity. Sousední města posílala chleba, hned nato se pořádaly peněžní sbírky a věcné loterie. Pojišťovna Myškovi za zničený dům vyplatila 900 zlatých. Stavovský spolek mu poskytl bezúročnou půjčku 500 zlatých na 5 let. Ale pomáhali i lékárníci. Posílali peníze, ale i zboží, chemikálie, obalový materiál atd. Myška získané peníze nevěnoval na nový dům ve Všerubech. Ve Kdyni v Zábranské ulici (dnes Masarykově) koupil dům čp. 211 a od 14. 3. 1853 v něm začal provozovat veřejnou lékárnu. Na ni přenesl i všerubský štít „Lékárna U Zlaté koruny“. Pro zřízení veřejné lékárny se stala Kdyně ideálním místem. Byla třikrát větší než Všeruby, s velkým venkovským zázemím a zatím v ní fungovala jen jedna domácí lékárna lékaře Reache. Ve městě sídlil okresní soud a berní úřad, na radnici našla zázemí četnická stanice. Kdyně ležela na nové silnici Klatovy –Domažlice, měla poštovní úřad a pravidelnou dopravu, týdně se v ní konaly trhy na dobytek a byla zde největší textilní továrna v kraji. Myška požádal o kdyňské měšťanství. To mu bylo uděleno 22. 9. 1854. Jeho dům se stal střediskem vlasteneckého ruchu. V roce 1863 stál u založení Měšťanské besedy, stal se jejím dlouholetým předsedou. Beseda vzkvétala, brzy vedle čítárny měla i knihovnu, ochotnické divadlo a pěvecké sdružení. Kromě toho byl členem hospodářsko–lesnického spolku a působil i ve výboru Občanské záložny. Lékárník to dotáhl daleko i ve veřejných funkcích. Jako stoupenec strany mladočechů byl v roce 1865 zvolen starostou novokdyňského okresu, ale zastával i funkci starosty Nové Kdyně. Za jeho starostování byla mimo jiné na radnici postavena věž s hodinami a zvony. A jaký byl osud Myškových dětí? Obě dcery se vdaly – Josefína do Tábora, Marie do Písku. Josefa a Antonii Myškových však postihla největší životní tragédie 16. 8. 1871, kdy zemřel jejich jediný syn Karel. Po smrti syna se Myška začal z veřejného života pomalu stahovat. V roce 1880 ve svých 68 letech dospěl k rozhodnutí Kdyni opustit. Lékárnu i s domem prodal lékárníku Josefu Kotarovi a s manželkou i švagrovou Jindřiškou se odstěhoval do Písku k rodině dcery Marie. Ale užít si společné chvíle ve stáří nebylo manželům Myškovým dopřáno. Antonie Myšková zemřela 11. 10. 1883. Myška přežil manželku o 13 let, zemřel 27. 2. 1896, paradoxně v době, kdy byla v Praze zahájena velká lékárnická výstava. Jindřiška Weihuberová, která mu až do smrti dělala hospodyni, zemřela bez týdne v 81 letech.

Zdroj: Kdyňsko, autorka článku Jitka Kurcová