BERLOVÁ GRÉTA (MARKÉTA) roz. Pollatschek

Dcera kdyňského židovského lékaře Arnošta Pollatschka, která přežila 2.sv.válku.

Narodila se ve Kdyni jako nejmladší dcera do rodiny MUDr. Arnošta Pollatschka. Její sestry byly Helena 12. 8. 1899 a Elsa 18. 1. 1907. S rodiči bydlely v domě čp.189, kterému se dodnes říká Poláčkovna. Na své dětství v našem městě ráda vzpomínala. Doba druhé světové války byla však velmi těžkou zkouškou.

Citace vyprávění Gréty Berlové z časopisu: Zpravodaj Společnosti křesťanů a Židů č.44/17. květen 2001

„Kdyně je malé městečko a já jsem měla moc krásné dětství. Byly jsme tři sestry, můj otec byl lékař, velmi oblíbený. Ve třídě jsem byla vždycky jediná Židovka. Potíže antisemitského rázu tam nikdy nebyly. Pravděpodobně z toho důvodu, jak se choval můj otec a jak byl oblíbený. A taky možná proto, že antisemitismus nebyl v Čechách tak velký jako na Moravě nebo na Slovensku. Nevěděla jsem o tom, že by někdo dělal nějaké poznámky... Vím jen, že když bylo ve škole náboženství, mohla jsem odejít. Ale když pršelo nebo sněžilo, tak jsem tam zůstala a poslouchala katechismus. Když pan páter zkoušel, tak jsem se bouřlivě hlásila a on říkal velice laskavě: „Ty ne.“ Vyrůstala jsem ve dvojjazyčném prostředí. Kdyně byla české městečko, ale pouhých šest kilometrů západně už nikdo česky neuměl. Chodili jsme tehdy přes hranice bez pasu, měli jsme takový Grenzschein, s tím se chodilo přes hranice. Nikdo nic nezapisoval. Byl to klidný a dobrý život až do mých patnácti let. Pak mě poslali do Prahy, abych se dál učila, a pak už jsem zůstala v Praze. Studovala jsem tam obchodní školu a anglickou univerzitní college. Poté jsem si hledala místo a našla ho velmi rychle. Můj otec nebyl nadšený, když jsem v sedmnácti letech přišla domů a řekla: Našla jsem si místo a půjdu pracovat. Ale tatínek mě nechtěl pustit. Já jsem však byla s otcem velice zadobře. Řekla jsem mu: Tatínku, kdybych byla chlapcem, kterého sis určitě přál, tak bys mu to dovolil, nebyly by žádné řeči o tom, že bys to nechtěl. Jelikož jsem uměla řeči, tak jsem brzy v Praze sehnala práci jako sekretářka v jednom nakladatelství. Později pak v jedné velké advokátní kanceláři u německého židovského advokáta, který neuměl dobře česky. Překládala jsem všechny dokumenty. Jednoho krásného dne, když už byl Protektorát, Němci zakázali pracovat všem židovským advokátům, a tak jsem práci ztratila i já. Opatření proti Židům jsem nesla velmi špatně. Stále jsme si mysleli, že u nás v Čechách to nemůže dojít tak daleko. Byli jsme ve spojení s lidmi, kteří emigrovali z Německa do Československa, a slyšeli jsme, jak hrozné věci se v Německu dějí. Nikdo nevěřil, že to přijde i k nám. Po roce 1938, kdy přišel Mnichovský diktát, se všechno změnilo...

Protože mě znal jeden německý advokát, který měl v Praze asi pět památkově chráněných domů v Prokopské ulici a hledal pro Hausverwaltung sekretářku, která musela umět česky a německy, začala jsem opět pracovat. To už jsem nosila žlutou hvězdu. Musela jsem s ní chodit taky k německému soudu, tehdy to ještě šlo. U něho jsem pracovala do té doby, než nás deportovali. On to byl, který mě a maminku zachránil od prvních transportů. Jak to udělal, nevím. Když začaly transporty, tak jsme byly zařazeny do jednoho z prvních. Šéf byl zrovna v Berlíně a já jsem mu telefonovala, co mám dělat. On řekl, ať se na transport nedostavujeme, ale ať se zamkneme na pár dní do jeho kanceláře a nevycházíme. První transporty šly do Lodže. Tam vzali moji prostřední sestru Elsu s manželem i dítětem. Všude byly nápisy: Židům vstup zakázán. Nesmělo se chodit do divadla, na koncerty, ale bylo dovoleno chodit v neděli do kostelů a poslouchat hudbu. Z té doby miluju všechny liturgické věci, rekviem od Verdiho, Brahmse, Mozarta.

Můj bratranec byl velice spjat s Benešem a Masarykem a toho času byl šéfredaktorem v Prager Presse. Byl to vládní list tištěný v němčině pro cizinu. S bratrancem jsem byla ve spojení a znala jsem spoustu redaktorů a lidí, kteří psali do novin a vesměs se chovali velice dobře. Nakonec jsem transportu neunikla. V prosinci 1941 mě s maminkou deportovali do Terezína. Otec už byl v té době po smrti. Terezín se tehdy teprve stavěl, tak jsme nevěděly, co nás čeká. V Terezíně bylo tehdy ještě původní obyvatelstvo a my jsme bydlely v kasárnách. Jako první přišly do Terezína koncem listopadu 1941 dva transporty mužů, tzv. Aufbaukomando, kde byli pouze technici a inženýři. Za čtrnáct dní po nich jsme přišly my. Hned od začátku jsem pracovala v kanceláři. Vedoucí, Karel Sliser, byl můj známý. Věděl, co nás čeká, a nabídl mi, jestli bych s ním pracovala v případě, že bychom byli v jednom lágru. Jeden den jsem přišla do Terezína a druhý den pro mě poslal policajta, abych přišla do Magdeburských kasáren. Tam byla židovská správa – rada starších, tzv. Eltestenrat. V čele prvního Eltestenratu byl Jákob Edelstein, původem myslím Polák, velice slušný člověk. Eltestenratů bylo deset, dvanáct nebo čtrnáct. Eltestenrat – Židovská rada starších – spravovala ghetto. Musela ale dělat, co chtěli Němci. Pracovala jsem měsíce a měsíce v geršaftarant jako jediná žena. Ostatní byli jen muži. Spala jsem na ubikacích s ostaními ženami bez postelí, bez ničeho, jen tak na kufrech po desíti, dvanácti i po dvaceti. Kasárna byla rozdělená na ženskou a mužskou část. Já jsem směla do obojích. Hlídali nás nejen Němci, ale také esesáci Rakušani. Ti byli ještě horší než původní Němci. To jsem poznala i v ostatních lágrech. Byli opravdu krutí.

Zažila jsem ohromný nárůst počtu obyvatel terezínského ghetta. Ještě ani nebylo dostavěno a již tam začaly přijíždět stovky a tisíce Židů. Netrvalo dlouho a začaly už i transporty do vyhlazovacích táborů z Terezína. Kam odjíždějí, jsem tehdy ještě netušila. Dověděla jsem se to až druhý rok. Jeden policajt tam jednou tajně přivedl chlapíka, kterému se podařilo utéct z Auschwitzu (Osvětimi). Ten člověk vyprávěl, co je Auschwitz. Něco tak hrůzného, že normální mozek to nemohl pochopit. Vyprávěl mi, jak se tam zabíjejí Židé. O plynu, že každou noc zemře asi sto lidí svítiplynem. Psávala jsem takzvaný Anforderungsschein, ve kterém jsme žádali komandanturu o brambory a o všechny možné věci, které se potřebovaly na výživu ghetta. Stále jsem také psala o něco, čemu se říkalo CYKLON B. Ptala jsem se šéfa, co to je, a on mi odpověděl, že to je proti vším. Až později jsem se dověděla, že je to plyn, kterým zabíjí lidi. Házeli to do uzavřené komory a lidé se udusili a umírali. Nemohla jsem tomu uvěřit. V Terezíně se plynem nezabíjelo. Tam lidé umírali na takzvané přirozené následky. Panovala tam velmi špatná hygiena, nebylo možné si měnit oblečení. Lidi umírali na skvrnitý tyfus, který přenášely vši. Ale tyto nemoci se do Terezína dostaly až později. Většinou je přinesl někdo, koho dovezli z jiného lágru. Já jsem dostala tyfus po návratu z Bergenbelsenu.

V komandantuře byl jeden člověk, Němec, nebyl to esesák, Bartsen se jmenoval. Byl zadobře s mým šéfem Karlem Sliserem. Někdy se smáli, že po válce spolu udělají nějakou firmu. Telefonoval Sliserovi každý den, aby se něco vyřídilo. Já jsem seděla před Sliserovou kanceláří a byla jsem jak hlídací pes. Pouštěla nebo nepouštěla lidi dovnitř, snažila jsem se věci sama vyřídit. Den před tím transportem telefonoval Bartsen, abych řekla šéfovi, že tomuhle transportu se nemusí dávat CYKLON B. Kdybych tehdy věděla, nač ten CYKLON B je, možná, že bych se pokusila někoho informovat. Třeba by se podařilo více lidem utéct. Ačkoliv v Praze to bylo daleko těžší než například na Slovensku. V Praze domovníci udávali. V Protektorátu Čechy a Morava byla německá armáda, Slovensko bylo samostatný štát. Na Slovensku se zachránily stovky Židů za peníze. Byli schovaní v lesích a byli partyzáni. Já ty lidi znám. Je to pravda. V Praze se zachránilo velmi málo lidí. Nebyla k tomu možnost.

Z Terezína odjížděly další a další transporty. To se nikdy nevědělo, kdy přijde nějaký oberfürer a dá rozkaz. Jezdil k nám i Eichmann. Musím říct, že byl velice zdvořilý. V Terezíně na nikoho nesáhl. To, co se vykládalo potom při Eichmannovým procesu, to taky nebyla pravda. To byly takové lži, že Eichmann v nějakým lágru vlastnoručně uškrtil chlapce, který kradl ovoce. Eichmann na nikoho nesáhl, neměl to zapotřebí. On organizoval, jak měly jet transporty. Vypadal výborně, byl zdvořilý, zdravil, nikomu nedal nejmenší facku. Byl z těch všech, myslím, nejlepší. Já bych mu dala dvacet let a pak bych ho pustila, kdybych o tom rozhodovala. Protože jsem byla ve všech možných lágrech, tak se po válce na mě také obrátili, jestli bych vypovídala v procesu s Eichmannem. Odmítla jsem, poněvadž já mám na Eichmanna jen kladný vzpomínky. V Terezíně byli mnohem horší lidi. Byl tam lágerkomandant. V prvních několika měsících našel u několika heftlingů dopisy a cigarety a snad i nějaký peníze, což se všechno nesmělo mít. On nechal veřejně oběsit devět kluků a potom ještě sedm. Eltestenrat (Židovská rada starších) se na to museli dívat.  Po válce toho lágerkomandanta našli. Oběsili ho Rakušáci.

V Terezíně jsem poznala také Leo Baecka, vrchního rabína z Berlína. Byla to veliká osobnost s filozofickým rozměrem.  V tu nejtěžší dobu v Terezíně četl se svými žáky Platona v originále. Dělal báječné přednášky. Vypadal jako Masaryk. On byl úžasný. Já jsem se s ním seznámila, poněvadž byl pacientem mého muže, který byl lékař. Vdávala jsem se v Terezíně u rabína, který byl poslední Eltestenrat, doktor Murmelstein.  Byl velmi vzdělaný, napsal několik knih. Po válce jsem ho navštívila v Římě. Když skončila válka, tak Češi zavřeli doktora Murmelsteina, že kolaboroval s Němci. On ale nemohl nic jiného dělat. Hned by ho zabili. Dostal příkaz, že musí jet transport o tisíci lidech. Bylo to pro něho jistě hrozné, když věděl, že posílá ty lidi na jistou smrt. Vybrat někoho a někoho nevybrat. On mohl vybrat pana Poláka z Brna a vyměnit ho za pana Poláka odjinud, ale nemohl dodat devět set lidí. Musel jich dodat tisíc. Například poslední transport, se kterým mě také poslali, měl přes dva tisíce lidí. Já jsem jedním z prvních transportů přijela a tím posledním odjela? Mám doma jednu velice autentickou, česky psanou, knihu, kterou napsal někdo, kdo byl v Terezíně. Právník. V Terezíně byl poštmistrem. Kniha se jmenuje Město za mřížemi. (Josef Polák: Město za mřížemi, Praha 1964). Tam je přesně napsané, který transport, kdy, jaká čísla a kolik lidí poslali, kolik lidí přežilo. Terezín byl stavěný jako Aku. Je na ploše jednoho čtverečního kilometru. Byly doby, kdy bylo v Terezíně i třicet pět tisíc lidí. Když my jsme přijeli, bylo tam ještě civilní obyvatelstvo. Nevím už přesně, ale asi za půldruhého roku je vyhostili, a my Židi jsme dostali celý Terezín. Přijížděli tam lidi z Německa, často staré ženy, které byly provdané za nežidovské manžely, a je, Židovky, poslali do Terezína. Ony byly úplné Němky, říkávaly: „fýrer nám daroval město.“ Za to musely v Německu zaplatit. A nechtěly se od židovského lékaře nechat prohlídnout. Za těch podmínek tam umíraly velmi rychle. Moje matka přijela v prosinci 1941 a zemřela v březnu 43. Zemřela na tuberkulózu. Já jsem se posledním transportem dostala do Auschwitzu (Osvětimi), kde působil pověstný doktor Mengele.  Nejprve byly prohlídky. Báječně vypadající chlapík s malou hůlčičkou. Esesák v koženém plášti. Usmíval se, nic neříkal. Jen ukazoval doprava doleva. Já jsem byla se svou nejstarší sestrou, Helenou, prov. Stránskou. Byla o dvanáct let starší než já. Mně bylo třicet tři. Dodneška nevím, jak se to stalo. Esesáky jsem znala z Terezína, tam byli zdvořilí. Mengele ukázal mně tam a sestře na druhou stranu. Řada lidí, která pomalu šla, se zastavila. Já jsem tomu pánovi řekla německy: My jsme sestry a chtěly bychom zůstat spolu a spolu pracovat! On zase ukázal tam a tam, a já jsem to opakovala. Zeptal se: „Jak jsi stará?“ Tykal mi, což mě zarazilo, protože nám v Terezíně netykali. Třicet tři. „A ona?“ A já jako když vystřelí, jsem řekla: Třicet pět! Jí bylo čtyřicet pět. Podíval se a řekl: „Tak si ji vezmi s sebou!“A to byla ta správná strana. Dodneška nevím, jak mě to napadlo, nebyl důvod, abych říkala něco jiného, vůbec jsem nevěděla, kam se jde. Tu pravdu jsme se dověděli o tři dny později. Ten transport odjížděl 28. října a my všichni jsme si mysleli, že to udělali schválně. Ale oni vůbec nevěděli, co je 28. říjen. Asi 30. října jsme přijeli do Brezinky, začátku Auschwitzu. Byl déšt’a déšt’. Musely jsme se svléknout, sundat prstýnky a hodinky a odevzdat je. Když jsem to viděla, tak jsem hodinkami praštila o zem a dupla na ně. Naštěstí mě ta esesačka neviděla. Byly jsme nahé, vyhnali nás ven a tam jsme stály hodiny a hodiny v dešti. Ty selekce byly třikrát. Bylo nám řečeno, že vyřazují lidi, co měli operace a zůstaly jim jizvy, které jsou vidět. Moje sestra měla strašnou jizvu po špatně udělané operaci. Stála jsem před ní nahatá. Byl tam esesák, který koukal. Snad nějakým prastarým pudem jsem chtěla, aby se ten esesák díval na mě, a ne na sestru. Byla jsem tenkrát štíhlá a vypadala jsem dobře, tak jsem se postavila trochu jako prostitutka. Podíval se na mě a zeptal se, kolik mi je let. Řekla jsem: třicet tři. Já myslel, že ti je míň. A na moji sestru se nepodíval. V Auschwitzu jsem zažila i sprchy, kterými se pouštěl plyn. První den jsem šla k esesačce a řekla jí, že mám periodu, že bych něco potřebovala. Ona mě strašně ztloukla. Bylo to poprvé a ten šok, fyzický a psychický, byl takový, že perioda přestala a vrátila se do normálu teprve asi dva roky po tom, co jsem byla v Praze. Naštěstí já jsem ve sprše byla jen tehdy, když pouštěli vodu.

Oni nás v těch sprchách holili. Hlavy a všude, a ne příliš jemně. Tam jsem viděla věc, na kterou nemůžu dodnes zapomenout. V tom našem transportu byly čtyři takzvané děti. Nebyly to už děti, čtrnácti-patnáctileté dívky, ale byly dost veliké, že prošly selekcí. Jedna z nich měla krásné blond vlasy. Začali ji holit. Najednou začala strašně křičet a plakat, padla na kolena před esesákem, co tam stál, a něco mu říkala. My jsme si říkaly, pro pánaboha, jsme už skoro všecky oholené, tak co s tím dělá takový ciráty. Oholí jí i tu druhou stranu. On ji popadl za ty zbývající vlasy, vytáhl ji nahoru. Bylo bláto, měl špinavé boty a ona byla nahá. Nakopl jí. Ještě dodnes vidím ten velký černý otisk na jejích zádech. Potom jsem se dověděla, že ona tak vyváděla ne proto, že jí holili, ale proto, že jí z transportu oddělili matku z už zachráněných žen, protože byla stará. Ona to viděla a prosila, aby tu matku s ní nechali. A já jsem myslela, že pláče a dělá kravál kvůli vlasům...

Moje sestra mě také jednou z něčeho zachránila. Několik dní v Auschwitzu jsme byly vedle lágru, kde se děly hrozné věci s dětmi. Slyšely jsme křik a pláč dětí, řev esesáků. Dostala jsem hysterický záchvat a začala plakat. Moje sestra udělala jedinou věc, kterou mohla udělat. Dala mně dvě facky a řekla: Až doteďka jsme se zachránily, tak buď zticha.

Moje sestra byla se mnou až do posledního okamžiku v Bergenbelsenu. Tam to bylo velice, velice zlé. Odtamtud mám svoji invaliditu. Bergenbelsen byl osvobozen britskou armádou. Jeden z důstojníků britské armády byl pozdější izraelský prezident. Ten vše viděl, když tam přišli a našli asi dvanáct tisíc nepohřbených nahých mrtvol. To je vidět v těch dokumentárních filmech. Moje sestra dostala také tyfus. Přihlásila jsem se, že budu pomáhat odnášet mrtvé.

Nakonec jsem projela asi osm lágrů: Terezín, Deržinky, Auschwitz, Bergenbelsen, Vravun u Dessau, něco jsem zapomněla, ale bylo jich osm. Když jsme jely v transportu z tábora do tábora v dobytčácích a viděly zničené německé vesnice a města, kde byly jen zbytky domů, říkala jsem si: Tam přeci bydleli lidé, kteří zahynuli, a bylo mi jich líto. A má nenávist k Němcům byla menší. Na konci války jsem se ocitla znovu v Terezíně. Z osvobození si ale nic nepamatuji, byla jsem v bezvědomí. Vždycky jsem říkala, že mně ukradli čtrnáct dní. Když jsem se probudila, řekli mi, že máme zase republiku a prezidenta. Ještě vám musím říct jednu story, která má happyend. Jednou jsem svého muže viděla v Auschwitzu, takzvaně přes drát. Byli tam dva chlapci, jeho pacienti, a když mě viděli, řekli mi, že můj muž je v B lágru a že mu řeknou, že jsem tady. Druhý den jsem šla k tomu drátu. S manželem jsem se opravdu viděla, ale on mě nepoznal. Byla jsem ostříhaná dohola a v hrozných hadrech. Z nějaké haldy mi přidělili modrý kabátek po nějaké čtrnáctileté dívce. Pamatuji si dokonce, že měl našitou světlemodrou záplatu. Mohla jsem si vybrat boty, svoje číslo. Byly šněrovací, ale bez šněrovadel. Volala jsem na něho takhle oblečená a on se rozplakal. Pak už jsem ho neviděla. Nevěděla jsem, ani kde je. Mohl pracovat jako lékař, a to ho zachránilo. Byl v Dessau, blízko toho posledního lágru, kde jsem byla já, ale já jsem to netušila.

Po válce mě manžel začal hledat. Nějací velmi pilní lidi začali dělat soupisy vězňů, ale dělali při tom chyby. K nějakým takovým soupisům z Bergenbelsenu se dostal i můj muž. Dočetl se, že jsem zemřela. To už byl konec války. Můj manžel pomáhal rozvážet vězně z táborů zpět do jejich rodné země. Měl jet i do Terezína pro nějaké německé ženy. Řekli mu však, že tam nemůže, že je tam tyfus, může tam pouze telefonovat. Tak on začal telefonovat. A to jsou ty náhody. Byla tam sekretářka, velice chytrá a zřejmě schopná, a náhodou jeho pacientka. Když jí řekl, kdo je a co chce, a aby pro ty německé ženy připravili papíry a všechno, že je odveze zpátky do Německa, tak ona mu řekla: „Doktore, já se strašně divím. Vy tady hledáte dvacet pět německých žen a svou ženu ne?“ Odpověděl, že jsem zemřela. A ona řekla: „Ne, vaše žena je tady v nemocnici.“ Bylo napřed domluveno s tou sekretářkou, že do Terezína přijedou za dva dny, tak dlouho bude trvat, než všechno sepíšou. Ke mně přišli do nemocnice a řekli mi: Tvůj muž se vrátil, je v Praze a přijede za dva dny. Dostala jsem záchvat vzteku jako málokdy: Až za dva dny? Na šedesát kilometrů on potřebuje dva dny? Brečela jsem a křičela, ale nakonec přijel za dvě hodiny. Ale nemohl mě poznat.

Já tomu říkám „true-story s happy endem“. Potom mě vzal do Prahy a bydleli jsme u nějakých známých. Nemohli jsme sehnat žádné jídlo v Praze, poněvadž jsme neměli žádné papíry. Všechno zůstalo v Auschwitzu.  Měla jsem v Praze byt, kde za války bydlela nějaká Němka. Musela ho opustit a já jsem si o ten byt zažádala. Stále jsem se ale po tom tyfu necítila dobře, byla jsem strašně slabá. Můj muž dostal blahodárný nápad. Vzal mě zpátky do Terezína do nemocnice. Tam se o mě starali a tam mě živili, zůstala jsem tam celý měsíc.

Nikdo z rodiny nezůstal na živu. Všichni zemřeli. Maminka, sestry. Teta (sestra mojí maminky) a strýc, který měl vysokou pozici ředitele na ústředí Československých cukrovarů, spáchali sebevraždu před odchodem do transportu. A udělali dobře, poněvadž byli už v tom stáří, kdy by to utrpení nevydrželi. To už se vědělo, že je pravda, co se vykládá.

Zpracovala: Ludmila Brychová

Zdroj: Zpravodaj Společnosti křesťanů a Židů č.44/17. května 2001