MORAVEC EMANUEL

Narodil se 17. dubna 1893 v Praze. Otec Jan Petr Moravec byl pražským obchodníkem. V roce 1911 vystoupil demonstrativně z římskokatolické církve, aby dal najevo odpor k vládnoucím Habsburkům. Vystudoval průmyslovou školu. Odmaturoval v roce 1912. V den vypuknutí první světové války 28. července 1914 byl odveden do rakousko-uherské armády. Odešel do školy jednoročních dobrovolníků do Salcburku a poté se zúčastnil bojů na srbské frontě a v Haliči. V roce 1915 Emanuel Moravec padl do ruského zajetí. Účastnil se také bitvy u Zborova. 

Pro Moravce bylo podepsání Mnichovské dohody obrovským zklamáním a od té doby Edvarda Beneše zcela nepokrytě nenáviděl. Pro tento svůj neskrývaně nepřátelský postoj k vládě a prezidentovi byl nucen opustit Vysokou školu válečnou. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava uvažoval Moravec o emigraci do Kostariky. Prožíval tehdy období strachu a beznaděje, obával se, že bude zatčen a popraven za své články proti nacistům. Pokusil se také vrátit do armády. Ta už byla tehdy v likvidaci, a tak mu nebylo vyhověno. Spolupráci mu však nabídli nacisté a dokonce mu v roce 1939 umožnili vydat knihu V úloze mouřenína – Československá tragédie 1938. Následně ho nacisté pozvali na okružní poznávací cestu po Německu, aby se přesvědčil o tom, co všechno udělali dobrého pro svou zemi. Moravec se z cesty vrátil nadšen. Na přání okupantů mu bylo umožněno pracovat v protektorátním rozhlasu. Své rozhlasové komentáře shrnul do knihy Ve službách nové Evropy (1940). Stal se z něj aktivní a nadšený propagátor nacistické ideologie. Již v prvním roce protektorátu ho Češi nenáviděli a on pro jistotu užíval tři byty, které z důvodu své bezpečnosti neustále střídal. Spolupracoval s SD, nacistickou rozvědkou, a dokázal si najít cestu ke K. H. Frankovi. Dne 27. září 1941 přijel do Prahy Reinhard Heydrich a ČTK vydala zprávu o jeho jmenování zastupujícím říšským protektorem. Oficiálně převzal funkci 28. září 1941 – tentýž den jej Moravec navštívil a osobně přísahal věrnost německé říši. Emanuel Moravec působil také na svou rodinu. Jeho nejstarší syn Igor vstoupil do SS, prostřední syn Jurij nedobrovolně do Wehrmachtu a nejmladší syn Pavel do hitlerjugend, nacistické prestižní školy Napoli. Jeho třetí žena Jolana se stala konfidentkou gestapa.

Utajovaná zajímavost z našeho kraje spojená s osobností Emanuela Moravce:

Emanuel Moravec asi využil svého postavení a požádal bezpečnostní službu (SD) o vyhledání vhodného objektu, kde by mohl trávit svůj volný čas s rodinou. SD Plzeň, výběrem z několika možností, doporučila ministrovi letní byt na statku Josefa Kohouta v Úsilově v č.p. 23. Letní byt měl splňovat několik podmínek: slušný byt s příslušenstvím, elektrické osvětlení, telefon, vodní plocha ke koupání, honitba, silniční spojení, přítomnost četnické stanice a větší vzdálenost od železnice. Tyto podmínky bydlení v Úsilově zcela splňovalo.

Emanuel Moravec prokazatelně navštívil Úsilov a pobýval zde 24. 7. až 6. 8. 1942, 5. až 6. 1. 1943 a 15. 5. až 17. 5. 1943, údajně se synem Pavlem a manželkou Jolanou. Chodil na procházky po okolí obce. Vyhýbal se osobnímu styku s občany. Ministr ve vesnici a v okolí nikomu prokazatelně neublížil. Pokud bylo možno někomu pomoci, tak tato přání vyřizoval Josef Kohout prostřednictvím ministrovo sekretářky L. Kučerové. V době, kdy pobýval ministr v Úsilově, dojížděl za ním na návštěvu ředitel Herdany ze Kdyně, šéf SD Plzeň dr. Patyg, okresní hejtman Stauber z Domažlic, šéf klatovského gestapa kriminální rada Winkelhofer. Ministrovi se v Úsilově asi líbilo. V červnu roku 1943 píše synovi Igorovi v dopise na frontu: „Milý Igore! Ani nevíš, jakou mám radost, když se ozveš. Stěžuješ si, že nemáš kamarády. Snad trpíš za rodiče. Psal jsem Ti o tom, že jsem koupil 2 ha lesa na kopci v Úsilově a že tam hodlám postavit hezkou chalupu, v níž každý z nás bude mít svou komoru.“ Jednalo se o pozemky v katastru obce Slavíkovice – část Slavíkovické hůrky, směrem jižním, k vesnici. Skutečně, ministr pozemky od pěti občanů obce Slavíkovice odkoupil. Na základě trhové smlouvy z roku 1943, bylo vloženo vlastnické právo do knihovní vložky na jméno Emanuel Moravec v roce 1944. V roce 1949 došlo k převodu práva vlastnického na obec Slavíkovice.

Dne 15. 5. 1943 zatklo klatovské gestapo manželé Kohoutovi pro přechovávání nepřihlášených zbraní. Z vazby byli propuštěni 30. 7. 1943. V této době měl Emanuel Moravec prohlásit: „Jak jsem mohl u takových lidí bydlet“. Po propuštění manželů Kohoutových ministr údajně již do Úsilova nejezdil. Do Úsilova však jezdila jeho manželka a jeho sekretářka L. Kučerová. V Úsilově se již ministr necítil bezpečně – důvodem bylo zatčení manželů Kohoutových. Zřejmě z tohoto důvodu mu SD v roce 1943 našla letní byt v Jemčině a v roce 1944 měl zajištěný letní byt v Salzburgu.

V březnu roku 1945 chtěl E. Moravec poslat svoji manželku do Úsilova. Domníval se, že se mu jí podaří dostat přes hranice do Tyrol. Válečná situace však nabírala rychlý spád, blížil se konec války. Dne 5. 5. 1945 ministr E. Moravec ukončil dobrovolně svůj život výstřelem z pistole. Dostál cti vojáka.

Čas vše zahladí. Tak skončila malá epizoda v historii obce Úsilov. V dnešní době tuto

opravdu malou epizodku znají jen ti nejstarší obyvatelé obce.

Prameny:

1)  Poslanec Štekl Karel, projev v Prozatimním NS RČS, dne 27. 2. 1946.

2) Tribuna, časopis, č.6 z 11. 2. 1981, článek „Otec a syn.“

3) Katastrální úřad Klatovy, Katastrální úřad Domažlice, Národní archiv Praha

4) Vzpomínky pamětníků

5) Krajský soud Klatovy, výslech L. Kučerové, dne 25. 2. 1946