SYKOVÁ ANNA, roz. Axamitová

Narodila se do rodiny nadšeného sokola Antonína Axamita, do starých časů mocnářství. Svůj život zaznamenávala do deníků. Je autorkou rozsáhlé rodinné kroniky, ve které zachycuje i mnoho svědectví ze života tehdejší Kdyně.

Jeden ze zápisů je i o požáru u Augsteinů: Hrůzným dojmem se mně asi jako tříletému dítěti vryl do paměti požár u Augsteirů.  Seděla jsem na polštáříku u okna v tatínkově pokojíčku za krámem.

Naše ulice byla celá rudě ozářená. Lekala jsem se občasných výbuchů sudů s petrolejem a různými chemikáliemi.

Kronika zaznamenává vzpomínky na první světovou válku očima malé Aničky:

Ve světě se stahovala mračna. Po atentátu v Sarajevě byla vypovězena válka a u nás na den

sv. Anny 26. července 1914 byla vyhlášena mobilizace. Tatínkovi bylo 41 let, tak nemusel rukovat. Rodiče začaly tížit mnohé starosti s obchodem. Potraviny byly vydávány v omezeném množství

na lístky. V průjezdu i na schodech stávaly u nás fronty lidí. Tatínek ve volných chvílích rozvažoval do sáčků mouku, cukr aj., aby bylo vše připraveno a aby lidé nemuseli dlouho čekat.  Válka nekončila, rukovaly stále nové a nové ročníky a nakonec i tatínek. I ta chvíle, kdy jsme se s ním loučili, se mi vryla silně do paměti.  Tatínek narukoval do Rumburku, kde byl výcvik vojáků pro frontu. Maminka zůstala v krámu sama s mnoha starostmi.

Ve třetí třídě 28. října 1918 jsem zažila šťastný a nezapomenutelný den a večer. Jásající průvod lidí s hudbou a lampiony procházel večer ulicemi města Kdyně. Národ slavil osvobození. Rodiče, babička i my jsme byli šťastní. Bylo po válce, byla prohlášena Československá republika. Prezident  T. G. Masaryk se vracel do vlasti.

Po skončení světové války nechal syn hraběte Černína z Chudenic otevříti dva sály v ,,Lázních“,

v nichž se tancovalo. Byla jsem tam tehdy asi osmiletá s maminkou, bratrem a sestřenicí Baruškou z Němčic. Ta už tam tancovala, byla o sedm let starší než já.

Paní hraběnka uměla krásně malovat.  V parku v Chudenicích – v kapličce u sv. Anny je od ní veliký obraz – sv. Anna s Pannou Marií. Modelem byla z příbuzenstva hezká Anna Roubalová.

V čase, kdy se babičce nevedlo zdravotně dost dobře, přivezla jí paní hraběnka zázračnou voduz Lurd.

Hodná paní učitelku v první tříd, vzbudila v malé Anně touhu být také učitelkou. Studovala reálné gymnázium v Domažlicích, kde poznala svého budoucího manžela. Začínala učit v Klenčí, ve Kdyni, v Kanicích, Lhotě, Loučimi. Protože poznala ve své pedagogické dráze na Kdyňsku a Chodsku nepřeberné množství lidských postav, popisuje tato setkání a události ve své rodinné kronice. Tato celoživotní činnost dala vzniknout kronice o tisíci rukou psaných stran formátu A4. Na začátku padesátých let musela své učitelské působení v našem regionu opustit. Odstěhovala se s manželem do Plzně, kde učila na měšťanské škole. S velkými obavami sledovala internaci statečného bratra v komunistických lágrech i osud milovaného národa.

Když jsem učila ve Lhotě, filmoval se v Chudenickém zámku film ,,Za ranních červánků“ (1934).

Z  celého Chodska se tam sjeli lidé v krojích, také ze Kdyně. V dlouhém průvodu jsme kráčeli k oltáři vybudovaném pod Bolfánkem. Modrý abbé – Hašler tam sloužil mši svatou. Bylo třeba mnoho záběrů, než se vše vydařilo.  Ve filmu hrála též známá herečka Jiřina Štěpničková. Ona i Hašler se pak s námi Chody fotografovali ve skupinách podle obcí a každý dostal fotografii. V románu ,,Za ranních červánků“ se část děje odehrává i v bývalé staré Koptíkovic chalupě v Lučici.

Za války prožívala těžké chvíle. Němci jejího chlapce transportovali do koncentračního tábora v Osvětimi a odtud do Ruhlandu. Měl za úkol odpojovat železniční vagóny. Jednou řekl svým spoluvěznům, aby vlak neodpojovali, protože hrozilo nebezpečí výbuchu. Němec ho slyšel a vzal to jako vzpouru. Vyvedli ho na násep, kde ho měli ze zadu zastřelit.  V rozhodující chvíli , kdy už měli po něm vystřelit, se objevil svazek bombardérů. Němci všeho nechali a běželi do krytu. Tím se zachránil. Ten den jsem učila ve Kdyni, slyšela jsem houkat sirény a hned mě napadlo, že asi letí na Ruhland. Celý den jsem byla plná nejistoty. Večer Londýn hlásil nálet na Ruhland. Můj chlapec se vrátil domů před Vánocemi v roce 1945. Čekala jsem na něho tři a půl roku. Byl advokát. Přestěhovali jsme se do Plzně. Můj bratr byl zavřený na 10,5 roku, přišli jsem o rodný dům ve Kdyni čp.123. Já jsem chodila do kostela. Nakonec bylo rozhodnuto, že dávám dětem špatný příklad, a tak jsem musela ze školství odejít.