Narodil se v Osvračíně v čp. 49 v rodině významného osvračínského sedláka Ondřeje Retta a Kateřiny Rettové, kteří vychovávali celkem osm dětí. Jan, sedmé narozené dítě, nebyl jediný, který odešel z rodiny na studie. Do Kdyně přišel již jako zkušený kantor ve svých 34 letech. Byl členem Sokola i Klubu českých turistů. Miloval přírodu a turistiku, pracoval jako značkař s první výkonnostní třídou (v KČT byl do svých 75let). Okolí Kdyně měl prochozené křížem krážem. Po jeho nástupu do školy do Kdyně učil v deváté třídě dívku z Dobříkova, která se po letech stala jeho manželkou. Byla to o čtrnáct let mladší Anna, se kterou se setkal po letech na Modlíně a setkání bylo osudové. Na Modlíně, v domě s mansardovou střechou, bydlel hajný Kordík, který měl na starosti lesní školku. Tam chodila Anna s maminkou pracovat. Kordík se s Rettem kamarádil. Mezi jeho další kamarády patřili Jakub Valečka, malíř Bartoš, řídící z Hluboké Polák, Vavroch, Bělohlávek, L. Blahník. V roce 1938, po vyhlášení mobilizace, se stal velitelem roty. Znal všechna kulometná hnízda. Zrada spojenců a mnichovský diktát vyvolaly v celém regionu velký odpor. V důsledku toho vznikla odbojová organizace NIVA. V domažlickém úseku velel kdyňskému pluku právě npor. Jan Rett. Jako kantor nemusel nastoupit jako totálně nasazený. Díky sňatku s Annou nemusela odejít ani ona. V roce 1941 se jim narodil syn Jan.   Mladá rodina bydlela ve Kdyni v domě čp. 355. Ke konci války v jejich bytě dvakrát spal velící důstojník americké armády Ginder. Po válce (dokud to bylo možné ) spolu ještě udržovali písemný kontakt.

Mezi jeho velké kamarády patřil i doktor Hartmann. Věděl o jeho úkrytu na Podzámčí, nosil mu knihy a svíčky. V den osvobození 5. května 1945 ho přivezl do Kdyně na náměstí. Výrazně pomáhal i v rámci poválečné stabilizace oblasti a při odsunu Němců.  Jeho vojáci hlídali příhraniční oblasti. Němci se totiž často vraceli na své statky pro dobytek. V tomto případě byl však Jan Rett velmi shovívaný. S pochopením, s kořeny bývalého osvračínského sedláka, nechával právě tyto lidi, aby si svůj dobytek odvedli. Nejednou ostře vystoupil i proti drsnému zacházení Revolučních gard.

Na základě příkazu (dekretu ministra školství) musel již v červenci 1945 nastoupit do Horšovského Týna, kde byl jmenován ředitelem měšťanské školy. Horšovský Týn se nacházel v německé zóně a po odsunu Němců bylo město téměř prázdné. Bylo především jeho zásluhou, že už od 1. září 1945 tam byl zahájen školní rok. Podařilo se mu zajistit její fungování po stránce materiální i vytvořit stabilní pedagogický sbor, což po válce v pohraničí nebylo jednoduché. Byl silnou osobností, vynikajícím matematikem. Úspěšně tuto školu vedl pod různými názvy až do roku 1959, kdy byla postavena nová školní budova. Tehdy musel ředitelování školy ukončit. Odmítl totiž vstup do KSČ. Byl dokonce obviněn, že pomohl přes hranice svému kamarádovi. Pro nedostatek důkazů nebyl odsouzen.

Za odboj a poválečnou stabilizaci oblasti dostal Válečný kříž.

Zdroj: vyprávění Jana Retta - syna

Příběh z konce války, který sepsal Jan Rett *1907

Ve Kdyni jsem působil jako odborný učitel na Měšťanské škole od roku 1936. Od října 1942 jsem byl zapojen do ilegální skupiny L. Roppa, odborného učitele v Hluboké u Kdyně. Mezi jinými úkoly mně bylo uloženo, abych předával peníze paní Karasové, jejíž manžel Max Karas, ředitel měšť. školy ve Kdyni, byl v Heydrichiádě zastřelen v Lubech u Klatov. Peníze pocházely ze sbírek učitelstva okresu Domažlice a předával mě je Fr. Polák. Ten byl proto také zatčen v říjnu 1943 a já jsem byl pak v prosinci téhož roku vyšetřován gestapem. Vzhledem k tomu, že Fr. Polák udal do protokolu, že jsem předával obálky, aniž bych věděl, co v nich je, byl jsem propuštěn.

V březnu 1943 jako člen štábu „Vojenského uskupení odbojové organizace na Kdyňsku“ byl jsem pověřen organizování jednotky v celém bývalém soudním okrese Kdyně.

Proto jsem vyhledal spolehlivé záložní důstojníky a poddůstojníky a ve spolupráci s nimi daný úkol plnil. Okres jsem rozdělil na okrsky a určil jejich velitele: Kout na Š.- ppor v zál. Ing. Josef Tauer, Kdyně por. v zál. Václav Heidler, Hluboká – ppor. Josef Benda, Pocinovice -por. v zál. Josef Khas, Mezholezy -por. v zál. Josef Bělohlávek, Koloveč-npor. v zál. František Klátil z Kanic. Tito pak s mým souhlasem vyhledali ve svých úsecích zcela spolehlivé poddůstojníky a vojíny a vytvořili vojenskou jednotku.  Mezi jednotlivými středisky navázal jsem spojení a v mezích možností hleděl jsem pro jednotku opatřit zbraně, aby mohla v příznivé době vojensky zasáhnout. Základem výzbroje bylo 35 pistolí a náboje do nich, které naší jednotce předal Gustav Kohout ze Kdyně před uzavřením výroby ve své zbrojovce. Některé pistole nebyly dohotoveny, proto byly bývalými členy Junáka dokončeny. Další zbraně jsem získával od občanů, kteří zbraně měli, ale báli se je přechovávat. Rovněž hodně pomohli bývalí příslušníci SOS, kteří po demobilizaci v r. 1938 si ponechali pistole s náboji.  Zbraně byly ukryty v Mezholezích, ve Kdyni (Vavroch, Mlnářík) a v Brnířově. Několikrát jsme zbraně přemísťovali a měnili jejich úkryt. Na konci roku 1944 jsme získali od zaměstnanců přádelny Reifa lehký kulomet se dvěma zásobníky střeliva. Na začátku roku 1945 jsem získal od Vlasovců, kteří leželi v prostoru Kdyně několik pušek a granátů. Také od některých členů Wehrmachtu, většinou Vídeňáků jsem dostal za jídlo hlavně granáty.

Při organizování jednotky, opatřování zbraní a celého chodu jednotky mně velmi pomáhaly schůzky na Korábu, kde jsem s vedoucími projednával situaci a dělal plán pro další období.

Od G. Kohouta jsem dostával časopis „V boj“, který dodával pro Dr. Žlábek z Domažlic. Tento časopis jsem rozdával mezi členy skupiny.

Koncem roku 1944 byla organizace a základní vyzbrojení skupiny ukončeno, a tak byl splněn úkol.

Dne 20. 4. 1945 jsem vyjednával v domě G. Kohouta a por. Josefem Fahnerem, zástupcem odb. NIVA o začlenění „Vojenské odbojové skupiny na Kdyňsku“ do jejich skupiny. Bylo dohodnuto, aby naše skupina byla jako II. oddíl zařazena do odbojové skupiny „NIVA“, zatímco v Domažlicích bude stejným způsobem organizován její I. oddíl. Velitelem našeho II. odd. jsem byl ustanoven já. My jsme v té době byli úplně připraveni, takže jsem po 5. květnu I. oddíl v Domažlicích mohl obléknout do uniforem ze skladů ve Kdyni a pomoci i se zbraněmi. V té době jsme ukrývali mnoho uprchlých válečných zajatců, partyzánů a uprchlíků z transportu smrti. Stále byl sledován počet, umístění a pohyb německých jednotek v celém obvodu.

Velmi účinně pomáhali členové bývalého Junáka, které organizoval O. Smolík z Prapořišt. Uplatňovali se jako spolehlivé spojky, při ničení spojů, rozhazování zvláštních hřebů na silnici apod.

Pro případ akce byl zajištěn benzín u Fr. Lommera, který měl benzinovou pumpu. Toto opatření velmi účinně pomohlo jednotce při akcích po 5. květnu. Podle rozhlasových zpráv z Londýna „Niva skáče“ měl být uskutečněn shoz zbraní pro naši jednotku. Na smluvenou výzvu „Prudce se bojuje“ organizoval jsem shoz u lesa u Prudic. Čekal jsem s ozbrojenou jednotkou v síle družstva v určenou noc na stanoveném místě, ale shoz nebyl uskutečněn.

Dne 3. května pod vlivem letáků vyzívajících ke kapitulaci shazovaných Američany, rozhodl se velitel 1. roty v Koutě na Š. poručík Josef Tauer s částí své jednotky obsadit četnickou stanici a vyvěsit bílé prapory. Akce nezůstala utajena a domažlická posádka německé armády vyslala do Kouta tank s menší posádkou. Z toho důvodu se poručík Tauer rozhodl překročit hranice a navázat spojení s americkou armádou. Pro nás to bylo velké nebezpečí. Proto jsem s poručíkem V. Heidlerem šel na velitelství německé posádky, umístěné budově dnešní pošty a žádali jsme kapitulaci. Velitel však kapitulaci nepřijal, naopak hrozil vojenským zásahem. V tu dobu již americké dělostřelectvo odstřelovalo výšiny za Kdyní, ale Volkssturm měl stále obsazené hranice. Ve městě vedle německých hlídek již hlídkovali členové naší jednotky, sice v civilu, ale již ozbrojeni. Měli za úkol chránit hlavně sklady, kdyby je chtěli Němci zničit.

 Dne 4. května kapitulovala něm. divize Therezia, která měla obsazeny výšiny za Kdyní a odjížděla směrem na Všeruby, kde u Eschlkamu se vzdala Američanům. Proto již v noci naše jednotky nastoupily na svá stanoviště. Členové oddílu označení bíločervenou páskou na rukávu obsadili všechny důležité objekty, hlavně skladiště v přádelně a v továrně u Keilů. Byly zajištěny všechny přístupové cesty ve všech osadách.

Dne 5. května jsou získávány zprávy, předávány rozkazy, stavěny a opravovány telefonní spoje. Na opětovnou výzvu se místní velitel německé armády vzdal se svou posádkou a předal našemu oddílu všechny sklady včetně zbraní. Situace nebyla pro nás nijak příznivá, poněvadž v okruhu Nýrsko, Koloveč, Domažlice byly stále silné jednotky německé armády a SS, takže Kdyně byla prakticky zcela obklíčena. Proto bylo rozhodnuto požádat velitelství americké armády o urychlení postupu směrem na Kdyni. Vypravil jsem se proto s por. Tolarem, tlumočníkem Dleskem autem, které dal oddílu k dispozici Cyril Ticháček, se šoférem Starým přes všerubský průsmyk do Bavor. V prostoru Eschlkamu tlumočil jsem žádost o pomoc veliteli 9. pluku Col. P. D. Ginderovi. Pomoc byla slíbena a také odpoledne tanky americké armády přijíždějí do Kdyně. Se svolením velitele 9. pluku americké armády přejímá již naše čs. jednotka záštitu města a celého okresu. Americké velitelství schválilo všechna naše opatření a souhlasilo, aby náš oddíl obsadil hranice v úseku Č. Kubice-Nýrsko. Dostali jsme také povolení ke vstupu do Německa k odvozu veškerého vojenského materiálu.

Jsou zatýkáni zrádci a Němci v celém obvodu. Brzy docházela hlášení o skupinkách SS a vojáků něm. armády, kteří napadali naše osady a chtěli proniknout do Německa. Vysílal jsem proto za mého velení úderný oddíl na nákladním autě na pomoc. Tak jsme zlikvidovali skupinu u Svatostánku u Kanic, Pocinovic a Úlikova.

Protože na obsazení hranic a všech úkolů náš dosavadní oddíl nestačil byla RNV ve Kdyni vyhlášena mobilizace 6. května záložníků do 45 let. Prezentace probíhala 7. a 8. května. Přihlásilo se též mnoho mladých dobrovolníků. Tím II. oddíl měl pak stav asi 800 mužů, poddůstojníků, rotmistrů a důstojníků. Provedl jsem novou organizaci velitelství: Vel. II. oddílu npor. Jan Rett, zástupce npor. Josef Kalíšek, pobočník Jaroslav Randa, zprav. Důstojník por. Tolar, hospodářský správce por. Jankovec, proviant. důstojník O Mrkvička, zbroj. sklad ppor. Bambas, autokol. npor. Kuncl, spoj důst. kpt. Záboj, zdrav služba Lev Hartman, pom. četa por. Hlavsa, voj. policie por. Černý. Vel. I. roty ppor. Josef Tauer, II. roty por. V. Heidler, III. roty por. Halada, náhr. roty ppor Dr. Kalina, nástup do pohraničí por. Josef Bělohlávek.

Dne 9. května podle plánu byly obsazeny hranice. I rota obsadila prostor Č. Kubice, Prenet, Maxov, II. rota Všeruby, Hyršov, Brůdek, III. Rota Fuchsberk, Červené Dřevo, Fleky. U náhradní roty byl prováděn výcvik dobrovolníků. Rychlým obsazením hranic bylo zabráněno vyvezení cenných věcí do Německa a bylo zadrženo mnoho členů SS. Jen v úseku Všeruby bylo zabaveno a pak předáno do banky v Praze na 50 kg zlatých a stříbrných předmětů. V pohraničních oblastech jsem obnovil četnické stanice, celní službu, ve Všerubech poštu a zařídil rev. nár. výbory, takže život se tam ustálil a byly plněny státní dodávky. Výpravami na území Německa bylo dovezeno ohromné množství různého materiálu i aut a traktorů.

Celá jednotka byla řádně organizována, vystrojena, vyzbrojená a plnila vzorně všechny úkoly.

Vzhledem k tomu, že bylo nutno revoluční jednotku převést v normální vojenskou jednotku, navštívil jsem s některými členy štábu a předsedou RNV ve Kdyni A. Kohoutem vel. gen. štábu MNO v Praze gen. Bočka, který navrhl provést reorganizaci tak, aby byly utvořeny tři samostatné prapory spojené ve Strážní pluk Chodský. ONV v Domažlicích s tímto opatřením vyslovil souhlas na své schůzi 16.května 1945. Velitelem pluku se stal škpt. Akrman. Náš II. Oddíl se stal II. praporem se sídlem ve Kdyni. Velitelem tohoto II. praporu jsem byl jmenován já. Činnost II. praporu byla MNO oceněna pochvalným uznáním I. stupně ze dne 4. července 1945: č.m.31

Velitelem II. praporu jsem byl až do jeho likvidace 18. června 1945, kdy jsem odešel do Horšovského Týna, kde jsem založil českou měšťanskou školu, na níž jsem působil až do odchodu do důchodu do roku 1968.

V uznání bojových zásluh za osvobození republiky československé z nepřátelského obsazení byl mně prezidentem republiky československé udělen „Československý válečný kříž 1939“ ze dne 3. července 1956, č.m.29.705.

Přípisem MNO ze dne 17. 6. 1950, čj.15802/1949, byl mně ministrem národní obrany udělen dekret, v němž se vyslovuje dík a uznání za záslužnou spoluúčast a podporu národního boje směřujícího k osvobození republiky československé. čj 15802-1949 ze dne 15. června 1950.

Náčelnictvo Junáka mně udělilo uznání zásluh získaných v boji za osvobození republiky československé v době nesvobody „Junácký kříž ZA VLAST 1939-1945“ stříbrný stupeň č.m.29 ze dne 28. 10. 1946.

Sdružením příslušníků 10. střel. pluku Jana Sladkého Koziny byla mně udělena „Chodská medaile“ za účast v bojích za svobodu národa č.m. 432 ze dne 15.března 1948.

ČSOL – Sdružení čs. dobrovolců z let 1918-1919 IV. pluku Stráže svobody v Plzni udělilo mně „Čestnou stříbrnou medaili“ za otevřený boj proti úhlavnímu nepříteli našeho národa. č.m.l ze dne 24. 10. 1948

V uznání zásluh za osvobození republiky československé byl jsem rozhodnutím MNO ze dne 4. března 1948, čj.555/dův.-2401-I./2.odděl.1948/OV čís.16/1948,str.104/povýšen na štábního kapitána v záloze s účinností od 1. ledna 1948 a s pořadím od 1.ledna 1947.

V uznání za prokázanou činnost k obraně vlasti, národu a státu byl mně Svazem brannosti ze dne 17. dubna 1949, č.j.11668/49, propůjčen „Stříbrný čestný odznak Karla IV. Za zásluhy I. Třídy.

Svazem brannosti byl též udělen „Zlatý čestný odznak Karla IV. Za budování brannosti“ v uznání průkopnické činnosti lidového branného úsilí a ideové náplně k obraně vlasti č.j. 11854/ref.vyzn.49 ze dne 19. dubna 1949.

Za záslužnou dlouholetou práci ve výchově a vzdělání mládeže a za obětavou veřejnou činnost byl mně vládou československé socialistické republiky udělen čestný titul „Zasloužilý učitel“ č.m.1391 ze dne 27. března 1968.