TŠÍDA EMIL

Narodil se dne 13. ledna 1861 ve Kdyni na náměstí v domě čp. 140. Pokřtěn byl následujícího dne kaplanem Františkem Čermákem v kostele sv. Mikuláše ve Kdyni. Syn Daniela Tschidy. Za kmotry mu byli: strýc Johann Tschida a jeho žena Marie Tschidová, ror. Schreinerová.

Mládí

Ačkoliv doma u Tschidů vládla němčina, neboť i matka, rodem Češka, ovládala díky svému vychování v Chebu lépe němčinu nežli svoji mateřštinu, v dětech byl duch český a v Emilovi, který inklinoval k češtině již od svého raného dětství, přímo radikální. Česky mluvil Emil při hrách s dětmi vlasteneckého berního úředníka Wernera ze sousedství a v obecné škole.

Po obecné škole navštěvoval jezuitské gymnázium v Bohosudově u Teplic a poté obchodní školu v Plzni. Dále byl na různých kondicích v podnicích ve Vídni a Praze a v Českých Budějovicích a v Plzni.

Hynek Palla (1837-1896), který byl Emilovým učitelem zpěvu a tělocviku na reálném gymnáziu a který cvičil s Tyršem u Malýpetra (později cvičitelem pražského Sokola) vzbudil v Emilovi lásku k sokolské jednotě.

Neměl ještě ani sedmnáct let (nedosahoval ani požadované osmnáctky) a už chodil do Sokola v Českých Budějovicích. Bylo to v době, kdy dorost v Sokole ještě necvičil. V Českých Budějovicích byl zaměstnán u německé firmy „U Kolečka“ na náměstí v obchodě se železem. V Klementově hostinci v Hradní ulici se scházel s místními členy sokolské jednoty. Tam o nedělních tancovačkách a jiných zábavách hrál náčelník Rozín na piano. Sokolové zavedli Emila do tělocvičny, která byla na konci zahrady měšťanské besedy v samostatné budově. Tam chodil cvičit tajně, aby německý šéf a renegátský soudruh se o tom nedozvěděli.  V ČB se zavíraly obchody mnohem dříve než v jiných místech, rovněž obchody se železem již o sedmé, v zimě v šest, a proto mohl docházet na cvičení po práci. Cvičilo se v šatech, v botách a jen někteří cvičili bosi a bez kabátů. Do cvičení chodilo šest až deset lidí, Budějovice byly tehdy téměř německé, ale menšina držela velmi silně při sobě.  V roce 1878 se Emil Tšída musel s Budějovicemi a místním sokoly rozloučit. Nebylo to lehké loučení, protože tam prožil velmi družné bratrství a ideálně rodinnou atmosféru. Na svůj pobyt v Budějovicích vzpomínal velmi rád. Celým svým srdcem se cítil být Čechem. Jednou se vrátil domů do Kdyně v cylindru a spolužáci ho nařkli, že je Němec jako jeho otec. Velmi ho to mrzelo a rychle je přesvědčoval o opaku.

Do plného vlasteneckého vzplanutí přišel až v Plzni, kde spolkový život byl podporován. Zpíval v Řemeslnické besedě a Hlaholu, kde poznal i budoucí družku svého života. Láska a vlastenectví je spojovaly. Na otcovo přání se vrací Emil Tšída v první polovině roku 1883 do rodného města, aby od otce převzal výrobu strojního vyšívání.

Když odcházel z Plzně, přátele mu kladli na srdce poslání, aby v rodném kraji působil mezi lidem a proti germanizaci. Sám píše:“ Vraceje se roku 1883 zpět do Kdyně, byl jsem pevně odhodlán všechna ta přání do písmene splnit. Nebylo to snadné! Velká akciová přádelna kdyňská, celá čtvrt městská pro sebe, byla tehdy podnikem vídeňským, germanizujícím. Dříve germanizačního úsilí nebylo potřeba, neboť panské vrstvy ve Kdyni měly nátěr dosti německý. Německý spolek Ulk, jehož členy byli i živnostníci čeští jen ze zisku a pro přízeň germanizujícího ředitele místní přádelny, trval až do roku 1880. Okrašlovací spolek rozesílal českoněmecké oběžníky ještě v roce 1883.“

Působením Emila Tšídy očistit rodné město od vlivů cizích nepřátelských, vyprostit Kdyni z drápů bývalé „k.k.priv. Wollenzeugfabrik“, jejíž vlivné poručníkování od roku 1787 bylo patrné a hyzdilo ráz českého místa, vedlo ovšem k častým půtkám.  K nedorozumění došlo i doma, protože otec Daniel nadržoval přece jen Němcům z továrny. Bratr Ferdinand je měl za odběratele a švagr Vařinec Žákavec byl přímo v továrně zaměstnán. Když například viděl otec Daniel české synovo účtování, zalomil rukama v přesvědčení, že továrna jde vstříc jisté zkáze.

Svatba

Dne 29. dubna 1884 se Emil Tšída oženil v chrámu sv. Bartoloměje v Plzni s Annou Trkovou. Protože Emilovi bylo v den svatby 23 let, musel být za zletilého prohlášen c.k. okresním soudem ve Kdyni dne 3.4.1884.

Kdyňský místostarosta

Emil Tšída velmi usiloval o počeštění Kdyně. Díky továrně, která patřila Němcům, zde vládl silný německý duch. Bylo tomu tak především v době, když byl starostou obce Josef Schaffranek (synovec Theresie Schaffrankové, roz. Tschidové) a v městské radě působil ředitel kdyňské továrny August Dehne. O Josefu Schaffrankovi Emil Tšída napsal: „…starostou obce i okresu našeho byl deutschfreudlich poštmistr, bývalý c. a k. hejtman, který němectví fedroval a ředitele továrny a velikého nepřítele Čechů vynášel tak, že tento Germán byl v českém našem městě volen do městské rady.“ Josef Saffranek byl v roce 1891 ve funkci starosty nahrazen starším bratrem Emila Tšídy Ferdinandem. A tak skvrna němectví byla z města sňata. Přispělo k tomu i sokolství, protože z jednoty nejmohutněji vanula snaha po očistě města.

Emil Tšída velmi rád spolupracoval s rázným sokolem Augustýnem Kohoutem st., který vedl starý kdyňský průmysl mlynářského plátenictví. Téměř každou neděli chodili do okolních vesnic a lidi poučovali. Spolu s ním svolal řadu politických schůzí ve Kdyni a okolí.

Prováděl politiku lidovou svobodomyslnou v zastupitelstvech jako radní, lesní radní, zástupce purkmistra, v okrese a v obecní školní radě. Stal se náměstkem starosty města Kdyně. Podporoval při práci svého bratra Ferdinanda, dlouholetého starostu.

Na schůzi obecního zastupitelstva 1.7.1893 navrhl Emil Tšída zřízení měšťanské školy ve Kdyni. Návrh přijat většinou hlasů. Proti byl jeden hlas. O novou budovu školy později sváděl urputné boje. Na čas město dokonce rozdělila na dva rozhorlené tábory. Jeden byl pro stavbu na náměstí a druhý pro stavbu vedle školy obecné ve Školní ulici. Aby škola na náměstí zvítězila, dal se v roce 1895 zvolit do obecní školní rady, kde zastával funkci školdozorce. Byl i členem c.k. okresní školní rady v Domažlicích. Měšťanská škola chlapecká č.p. 6 byla nakonec vysvěcena a svému účelu odevzdána 3.dubna 1899.

Na základě jeho návrhu se usneslo obecní zastupitelstvo dne 26.května 1913 postavit při měšťanské škole chlapecké i dívčí školu. Se stavbou se mělo začít v roce 1915, k tomu však nedošlo kvůli I. světové válce.

Jdeš-li stromořadím po kdyňském náměstí a stoupáš-li k lesům, skýtají ti v létě stín stromy vysázené z podnětu Emila Tšídy. Lípy na náměstí byly vysázeny roku 1902.

Jako člen zastupitelstva byl 15 let ředitelem kdyňské záložny (Občanská záložna v Nové Kdyni-radnice čp.1). Svůj roční honorář 100 zlatých odevzdával Sokolu.

Umělecká činnost

Velmi rád zpíval svým vyhlášeným barytonem. Přátelil se s řídícím učitelem a hudebním skladatelem Františkem Procházkou (*1878-+1951), s nímž podnikal různá hudební vystoupení. Přispěl k založení místního pěveckého spolku Jindřich Jindřich, u jehož vzniku v roce 1909 stál právě sbormistr František Procházka. Hrál i na housle.

Emil Tšída byl rovně ochotníkem. Poprvé vystoupil v roce 1877.

V letech 1889-1894 sehráli kdyňští ochotníci následující divadelní hry pod režií Emila Tšídy:

- 24. 11. 1889 u Modré hvězdy hru A.Wolfa Nehoda pana Šukálka a Šamberův Blázinec v I. poschodí, ve prospěch hasičského sboru;

- 26. 12. 1889 u Tairů hru M. Přibyslavské Dvě sestry, ve prospěch ošacení školní mládeže;

- 22. 11. 1891 u Taurů kus Pavla Schönthala Únos Sabinek, ve prospěch vánoční nadílky pro děti Prapořišťské matiční školy;

- 26. 12. 1892 u Taurů hru J. Rosena Naše děvčata, ve prospěch sokolovny;

- 8. 9. 1894 hráli studenti Jeřábkovu Veselohru a Krylovu hru Medvěd námluvčím,

ve prospěch sokolovny.

Hned po otevření sokolovny v roce 1896 se vytvořil při sokolské jednotě dramatický odbor Sokola, který hrál pravidelně pěkné české kusy a v jehož čele stál E. Tšída.

Emil Tšída organizoval pro své spoluobčany a spolupracovníky po roční práci veselice silvestrovské. Postaral se o zřízení biografu v kdyňské sokolovně. Koncese na „BioSokol“ byla udělena v roce 1920. Měl velkou radost i z novostavby nového velikého divadelního sálu a biografického sálu ve Kdyni, jenž svou slavnostní řečí dne 12.6. 1926 otvíral.

V roce 1892 se stal E.Tšída jednatelem kdyňského krajinského odboru Národopisné výstavy československé. Kvůli výstavě si opatřil fotoaparát, aby pořídil řadu dokumentárních snímků.

Koncem května a začátkem června roku 1893 chodil po okolí se znalcem slovanského národopisu, malířem a spisovatelem Ludvíkem Kubou a dialektologem Vavřincem Duškem a sbíral památky a zvyky. Pomohl Ludvíkovi Kubovi ve sbírání písní (existuje děkovný dopis Ludvíka Kuby z 5.6.1893 za překvapující kořist 500 písní z kraje). Na tyto výpravy brával s sebou svého synovce Františka Žákavce, kterému vdechl smysl pro lidové umění.

A tak se Emil nemálo zasloužil o zdar národopisné výstavy. Za tuto činnost mu byl udělen na Národopisné výstavě československé, která se konala v Praze r. 1895, diplom a pamětní peníz. Současně na výstavě obdržela cenu i továrna bratří Tšídů.

Emil Tšída udržoval velmi přátelské vztahy s J. Š. Baarem a v regionální práci s ním spolupracoval.

V roce 1915 založil sokolskou knihovnu vkladem 220 vázaných knih.

Jeho velkým přáním bylo, aby ve Kdyni vzniklo muzeum. Svého dávného ideálu se nedočkal, ale odkázal obci obrazy týkající se Kdyně, obraz bratra Ferdinanda, dlouholetého kdyňského purkmistra, a některé drobnosti cechovní.

Turistika

Také turistika mu byla velmi blízká. Procestoval své milované západní Čechy křížem krážem, ale díky obchodu poznal i země Koruny české, Uhry, Tatry, Švýcarsko, Jaderské moře, Paříž. O své zážitky se nejednou podělil při cestovatelských besedách, které pořádal. Především však znovu a znovu objevoval krásné okolí Kdyně a nepřestával usilovat, aby proudy cizinců a turistů jeho milovaný kraj nemíjely.

Emil Tšída byl jedním z prvních členů domažlického odboru Klubu českých turistů (KČT) a zakladatelem kdyňského odboru KČT, který byl ustanoven v r. 1901.

Již před valnou hromadou 7.2. 1901 získali spolu s Augustýnem Kohoutem 26 členů. Emil Tšída se stal prvním jednatelem (předsedou byl zvolen soudce Eduard Pič a pokladníkem berní Leopold Vogl).

 Emil Tšída pojal do klubového programu vybudování rozhledny na vrchu Koráb, vybudování plovárny ve Kdyni a získání vrcholu Rýzmberka alespoň do pronájmu. Podařilo se mu však vybudovat jen primitivní plovárnu v obecním rybníčku ve Staré Kdyni, kam přitékala voda z lesních pramenů. Za tímto účelem byla svolána mimořádná valná hromada dne 10.6.1902 do restaurace u Štolovských, kde byl probrán rozpočet, na stavbu, tj. úpravu břehů, pořízení plotu, postavení kabin a zakoupení potřebného dříví. Počáteční náklad činil na plovárnu 970 korun. (Po třiceti letech byla tato plovárna přestavěna v betonovou nádrž s potřebným místem kolem. Po přestavbě měla plovárna dva betonové bazény v celkové výměře 28 a 88 m², třicet kabin a prostranství pro slunění a hry. Vrchol Rýzmberka se zříceninou a vyhlídkovou věží byl KČT získán v trvalý nájem až v roce 1934. Vrchol Korábu o výměře 1,5 ha byl získán roku 1936 a na něm byla vybudována chata s 21 m vysokou rozhlednou, která byla slavnostně předána veřejnosti dne 7. srpna 1938. V roce 1948 byla rozhledna zastřešena a opláštěna a v letech 1990-92 nahrazena novou netradičně řešenou ocelovou konstrukcí).

Staral se o značení cest a zasahoval i do úpravy jízdních řádů, žádaje výhodnější spojení pro město Kdyni. Již roku 1901 byly dány turistické značky na vrch Koráb a roku 1902 proznačena cesta z Kdyně do Staré Kubice. Rovněž byla zřízena studentská ubytovna ve dvou hostincích ve Kdyni U Heindlů a Roitů. V roce 1902 zřizuje komitét pro vydání průvodce po Kdyňsku, jehož se stal členem. Emil T. byl jednatelem do r. 1907. V roce 1913 z KČT vystoupil.

Továrna bratří Tšídů

Od svého otce převzal továrnu v roce 1884. Ačkoli se jeho otec o budoucnost továrny pod vedením Emila kvůli jeho vlastenecké činnosti obával, opak byl pravdou, Továrna prosperovala velmi dobře. Ve dnech 3. a 4. září 1887 se ve Kdyni konala Krajská výstava hospodářsko–průmyslová, kterou uspořádal Hospodářský spolek NOVOKDYŇSKÝ. Průmyslové výrobky, tedy i výšivky se tehdy vystavovaly v učebnách zdejší obecné školy. Odměny vystavovatelům věnovala rada zemědělská, Obchodní komora v Plzni a spolek Jednoty pošumavské. Poděleno bylo celkem 36 vystavovatelů, z toho 8 ze Kdyně. Emil Tšída obdržel za strojní výšivky stříbrnou medaili.

Dne 1. 9. 1888 koupil Emil Tšída stavební pozemek se zahradou, na kterém vystavěl vhodnou tovární budovu čp.235 (v Nádražní ulici), která byla později rozšířena o bělidlo, jež bylo postupně změněno v parní. Podle prof. Žákavce byla budova postavena na bývalé Žákavcovic louce již v roce 1887. Továrnu navštívilo během let mnoho turistů, aby zhlédlo úhlednou budovu se zahradou plnou květů a především uvnitř zajímavé stroje plné jehel, které naráz vyšívaly výšivky bíle i barevně na prádlo i šaty. Zahrada továrny byla tehdy mnohem větší než dnes, její hranici tvořila dodnes stojící transformační stanice, která se nalézala ještě uvnitř zahrady. Později byl na části zahrady postaven dům čp. 491  (zahrada sahala až k autobusové zastávce).

Dne 16.1.1889 zřídil Emil Tšída spolu se svým bratrem Ludvíkem veřejnou společnost ku provozování strojního vyšívání ve Kdyni: Bratří Tšídové – první česká továrna na strojní vyšívání v Nové Kdyni. Továrna se zaměřovala na ryze české prostonárodní motivy výšivek (spolupracovali s Renatou Tyršovou, odbornicí na lidové umění a ornamenty). V roce 1891 se v továrně pracovalo na 9 strojích o 2.880 jehlách. V roce 1900 zaměstnávala továrna 30 lidí. V roce 1906 se započalo s výrobou dámského prádla i ručně vyšívaného. Později se vyrábělo i prádlo pánské. Továrna se se svými výrobky zúčastnila celé řady výstav.

Továrna na vyšívání se v roce 1914 skládala z obytného stavení (ve kterém Emil se svojí manželkou a služkou bydlel) spojeného s dílnami, bělidlem, topírnou, sušárnou, uhlírnou, skladištěm, dřevěnou kůlnou, skleníkem, koupelnou, komínem a vodovodem, do kterého byla přiváděna voda z kašny na náměstí. V továrně bylo 10 strojů na vyšívání, 9 Singerových strojů šicích, 3 měděné kotle, prací stroj, centrifuga ždímačky, žehlící stroj, rámy k sušení, drobné potřeby v dílnách, prádelně a koupelně, zařízení kanceláře a expedice.

Tšída vybudoval ve Kdyni krásnou továrnu na výšivky a prádlo, jejíž výrobky vyznamenávaly se neobyčejnou hodnotou a svým uměleckým provedením docházely všeobecného docenění. Byl to jediný český podnik tohoto druhu, který dělal průmyslu českému čest, a proto mu záleželo na tom, aby jeho továrenský podnik dostal do rukou zkušený odborník, ale i pravý český vlastenec. Takového člověka nalezl v Adolfu Peerovi.

2. 7. 1914 Emil a Ludvík Tšídovi továrnu prodali obchodním cestujícím Adolfu Peerovi, jenž byl dlouholetým spolupracovníkem firmy, a Vratislavu Šestákovi.

Sokol

Všechny tyto rozmanité stránky jeho činnosti měly svůj harmonický střed: být dokonalým Čechem ve formě sokola. Sokolu patřilo vždy jeho srdce a svoji příslušnost zde chápal jako své životní poslání.

Když se Emil Tšída vrátil v roce 1883 do svého rodného města, nalezl místní Sokol v nečinnosti. Jediné nářadí, kůň a stojany na skok s můstkem, se odevzdaly škole, prapor uvízl u jednoho sokola, zápisy u druhého, pokladní kniha u třetího, trubka náčelnická, trubka pochodová, stuhy praporové se ztratily nadobro. Přes nechuť bývalých sokolů chopil se práce a sbíral podpisy, agitoval v hostincích i v domácnostech a na ulicích. Na svátek sv. Václava 28. 9. 1883 byla svolána valná hromada kdyňského Sokola, do kterého přišli ještě noví nepodepsaní. Tak se pomalu vracel do Sokola ve Kdyni život. Dne 21. 9. 1884 byl Emil Tšída zvolen jednohlasně starostou. Stál v čele jako starosta Jednoty sokolské ve Kdyni od svých 23 let až do roku 1920, tj plných 34 let (s malou přestávkou 1905-1906).

Nové začátky sokolské jednoty byly chudé. Jejich předchůdci získali pro letní a zimní cvičení „špitál“.

Oni tolik štěstí neměli. V létě cvičili na dvoře školy, ale problémy měli s tělocvičnou. Nářadí měli ubohé. Cvičili v sále hostince, kde zároveň pořádali zábavy a hráli divadlo, ale majiteli se zdálo, že sokolové málo pijí.

Přičiněním Emila Tšídy a Augustýna Kohouta měla Kdyně jako jedna z prvních svoji sokolovnu, která se stala ohniskem kulturního dění pro celý kraj. V předvečer kladení kamene 27. 7. se konal v sále M.Tauera koncert plzeňské rodačky Emmy Schidtové-Sanetty, operní a koncertní pěvkyně z Cách (Aachen). Pěvkyni u piana doprovázel Edmund Žákavec. Slavnost položení základního kamene ke stavbě sokolovny se konala 28 července 1895. Po průvodu, který vedl od školy ke staveništi, uvítání starostou Ferdinandem Tšídou a slavnostní řeči Emila Tšídy následovalo poklepání na základní kámen.

Dne 13. 11. 1895 oznamuje Tšída, že sokolovna stojí, zbývá dodělat jen dokončovací práce. Slavnostní otevření sokolovny se konalo 1. a 2. srpna 1896.

V září 1892 pokladník J. Hruška urazil ve veřejné místnosti v hostinci starostu sokolské jednoty Emila Tšídu. Pro tuto urážku, ale i pro přetížení prací se rozhodl Emil Tšída na svoji funkci rezignovat. S ním se rozhodl rezignovat i výbor. Valná hromada však rezignaci nechtěla přijmout a opět ho zvolila do čela. V roce 1914 přesídlil E. Tšída do Plzně. Starosti o rozkvět továrny a neutuchající veřejná práce Emila Tšídu velmi fyzicky vyčerpávaly. Byl nucen poslechnout lékařské rady a odejít na odpočinek právě do Plzně.  Vzdal se funkce v obecním i okresním zastupitelstvu i v místní školní radě. I když se odstěhoval zůstal čistokrevným Kdyňákem. Do Kdyně, kde vlastnil dům v Komenského ulici čp. 112 často zajížděl a pobýval zde. V Plzni bydlel na Říšském (dnešní Jižní) Předměstí v domě čp. 294 (Göthova ul č. or. 8), který spoluvlastnila jeho manželka.

Dne 22. května 1920 se vzdal své funkce starosty jednoty ve Kdyni.

Od roku 1892 působil jako místostarosta Sokolské župy plzeňské. V letech 1899–1900 byl ve funkci starosty Sokolské župy šumavské. V roce 1919 se stal starostou Sokolské župy plzeňské.  Po všechny své dny až do náhlé jeho smrti byl velmi pečlivým otcem všech sokolských jednot na Plzeňsku.

Roku 1921 byl Emil Tšída zvolen mimořádným členem předsednictva Československé obce sokolské (ČOS), což byla nejvyšší možná sokolská kariera. V předsednictvu ČOS zasedal až do své smrti. Týden co týden dojížděl do Prahy do Tyršova domu na Malé Straně, v úmorných schůzích vytrvale vysedával a horlivě debatoval.

Poslední léta života

V roce 1921 vystoupil Emil Tšída z katolické církve. V letech 1918 -1928 proběhlo v českém národě hnutí „Pryč od Říma“ Z katolické církve tehdy odešla téměř čtvrtina Čechů, z toho 11% zůstala bez vyznání.

V posledním desetiletí života, když se již uvolnil od hospodářské a průmyslové činnosti, věnoval se historické, místopisné a národopisné práci, kde se znovu projevila jeho velká láska k rodnému kraji. Uspořádal a probádal kdyňský městský archiv. Ve volných chvílích jezdíval po různých archivech a muzeích, kde všude hledal s mravenčí pílí záznamy z kdyňské historie. Dr. Miloslav Volf v Popisu městských archivů v Čechách, vydaném v roce 1948, v části věnované Kdyni uvádí: „V pokladně na radnici jest uloženo 7 městských privilegií, rozepsaných obšírnými regesty v obecní kronice, jejímž autorem jest zvěčnělý sokolský pracovník Emil Tšída.“

V roce 1925 vyšla jeho kniha s názvem Z minulosti kdyňského kraje (část I.) Obsahuje části: Kdyňské cechy, Víra našich otců, Z bouřlivých dob v průsmyku kdyňském, Židé v obvodu koutského panství, Z dějin tkalcovství na Kdyňsku. Druhý díl byl k tisku v roce 1927 připraven, ale bohužel nevyšel.

Napsal mnoho článků o svém rodišti. V rukopise jsou dějiny starých domů kdyňských, politické dějiny města a historie sousedních vesnic. Je velká škoda, že nemohl tento bohatý materiál, pracně sesbíraný po archivech, zpracovat.

Od jara 1926 začal postonávat. Koncem října 1926 byl naposledy ve Kdyni. V pražském Podolském sanatoriu (Podolské nábřeží čp.  157) po krátkém boji se zákeřnou nemocí dne 1. prosince 1926 zemřel. Příčinou úmrtí bylo: zbytnění prostaty, chorobné zadržení moči, zánět ledvin a úplné ochrnutí srdce.

Urna s ostatky Emila Tšídy byla domácí slavností odhalena a umístěna v župní úřadovně v plzeňské sokolovně. Zde se nacházela do dubna 1941. Po druhé světové válce se urna ztratila a další její osud není znám.

Osobnost Emila Tšídy

Emil Tšída nebyl z těch, o nichž mluví dějiny, nýbrž skromný hrdina horlivé drobné práce, nebyl velký muž, ale měl veliké srdce. Byl vždy dochvilně na místě, kde ho bylo třeba, a nikdy nebyl odmítavý, když jej povinnost volala. A přitom nedovolil, aby se nějak příliš o jeho osobě mluvilo. Nenáročný, skromný, který přijatou povinnost nikdy neodhadoval ziskem nebo slávou. Byl z těch, kteří kdykoliv, i v situacích nejnebezpečnějších a nejtrudnějších, stáli na svém místě a nepovolili. Jeho "nazdar" přicházelo ze srdce, jeho "ano" nebo "ne" bylo spolehlivé a bezpečné jako žula. Tím imponoval i politickým protivníkům. Šel přímo a bez vytáček, ať konal cokoli. Nemusel se mu nikdo legitimovat, co je, kam patří politicky, nábožensky, oceňoval u člověka srdce a práci. Svobodu myšlení a jednání přál každému a ctil přesvědčení druhého. Nejednou zanaříkal na nesnášenlivost a sám v přednáškách a proslovech k vzájemné lásce povzbuzoval.

Byl člověkem hlubokého sociálního cítění ne podobný Jindřichu Fügnerovi, nezapomenutelnému spoluzakladateli sokolstva. Řadě lidí ulehčil život, usnadnil, třeba sám neměl na růžích ustláno. Zatímco štědře rozdával své srdce, čas a práci druhým, snášel mužně jako pravý sokol protivenství života.

V životě neměl ustláno na růžích. Jsa sám nejtížeji zkrušen údery života, nebyl nikdy zlomen neúspěchem. Nestěžoval si nikdy na zklamání, nežaloval na zlobu lidskou, měl pro každého shovívavý úsměv, našel omluvu i pro nešlechetnost, když k němu dosahovala nejblíž. Zklamání, bol a utrpení skryl do hloubi své duše, jako jediné, co neotvíral nikomu, ba ani svým nejbližším. Těžce pracoval, těžce se probíjel. Když pak domohl se jistého blahobytu, opět záhy byl zkrušen. Hospodářské poměry poválečné a úpadek společnosti, která spravovala jeho majetek, však připravily jej zase o všecko perně dobyté jmění.

A tak žije svá poslední léta a umírá v důstojné, ale úplné chudobě. Jako kdysi Fügner. Přesto zůstal vždy svým, hrdým a nesmlouvavým. Štěstí života jej opustilo, snad dokonce zradilo, ale on hledal si nové, a nalezl je v práci pro jiné.

Pomník Emila Tšídy

Mýtinku na vrchu Ráj měl Emil Tšída velmi rád. Miloval pohled na panorama Všerubského průsmyku, který u něj vždy evokoval slova písně „ …zemský ráj to na pohled“. Domníval se, že právě zde se odehrálo slavné vítězství Prokopa Velikého nad křižáky v roce 1431.  Chtěl zde postavit mohylu na počest tohoto vítězství, a proto tuto mýtinku jednota Sokola Kdyně zakoupila od obce Nová Ves. Ke stavbě ale nedošlo. Díky Tělocvičné jednotě Sokol Kdyně a Sokolské župě Plzeňské byl v roce 1927 postaven na vrchu Ráj památník Emila Tšídy. Památník byl postaven podle návrhu architekta Josefa Maška. Byl to sloupovitý čtyřboký asi pětimetrový hranol z tvrdého hrubého drobného horského kamene. Památník nebyl nahoře ukončený, čímž byl vyjádřen předčasný odchod Emila Tšídy a nedokončená jeho práce. Hranol nesl z jedné strany mramorový reliéf Emila Tšídy od plzeňského akademického sochaře Vojtěcha Šípa a na protější straně měl mramorovou desku s následujícím věnováním:

SVÉMU STAROSTOVI

BRATRU

EMILU TŠÍDOVI

VĚRNÉMU SYNU, ZNALCI A

ZVELEBITELI KRAJE TOHOTO,

OBHÁJCI JEHO ČEŠSTVÍ

SOKOLSKÁ ŽUPA PLZEŃSKÁ

A SOKOL KDYŇSKÝ.

Památník vyřešil Ing. Karel Pičman, stavební inženýr z Domažlic.

Pomník byl odhalen slavnostním způsobem dne 8. 5. 1927. Průběh této mimořádné události velmi podrobně popisuje ing. Tomáš Donner v Kronice rodu Tšídů.

Pomník Emila Tšídy byl zbořen při obsazování Sudet v roce 1939 Němci z Prapořišť. Kdyňští se o připravovaném zboření mohyly dověděli a stačili zachránit alespoň reliéf a desku s nápisem.

Sedmdesát let poté byl památník obnoven zejména zásluhou starosty Kdyně Jana Löffelmanna, který se dvěma pomocníky, Františkem Haladou a Josefem Kalíškem z Hluboké, památník za necelý měsíc postavili v původní podobě a na starých základech, současně vyčistili a upravili celé návrší. Na obnově se podílely Česká obec sokolská, Český svaz turistů, obec Nová Ves a město Kdyně. K slavnostní příležitosti byly vydány pohlednice připomínající starý a nový pomník.

Zdroj: Kronika rodu Tšídů, autor Ing. Tomáš Donner