KLEMENS FRANTIŠEK MUDr.

Narodil se ve Kdyni čp. 139, kde měli rodiče obchod. Po absolvování gymnázia (1927-1935) se přihlásil na studium medicíny v Praze. Sledoval dění v Německu, děsivou diskriminaci a zacházení s Židy. Rozhodl se opustit republiku. Rodiče ani sestru Věrku ke stejnému kroku však nepřesvědčil. Po třetím semestru přerušil studium a dne 2. dubna 1939 republiku opustil a šel bojovat za její svobodu (stal se jedním z prvních uprchlíků).

Prchal nákladním vlakem přes Polsko, odkud pokračoval lodí přes Švédsko až do Anglie. Tam se přihlásil jako dobrovolník do britského Královského letectva a působil u 311. československé bombardovací perutě jako navigátor. Dne 19. května 1942 byl přijat v St. Athan do RAF jako AC2 vojín. Dne 1. srpna byl povýšen na svobodníka a určen jako letecký navigátor. Dne 10. června 1943 nastoupil po různých kurzech a výcviku k 311. čs. bombardovací peruti RAF. U ní sloužil do konce války a získal řadu medailí. Dne 9. listopadu 1946 byl (v hodnosti nadporučíka) uvolněn z čsl. armády. Posádka liberatoru nejdříve prováděla protiponorkové lety nad Biskajským zálivem. Později chránila konvoje plující z Británie do Sovětského svazu. Na podzim 1944 se kapitánem a prvním pilotem stal Jiří Osolsobě. Ve své knize Zbylo nás devět popsal navigátora Frantu následovně: „Svým klidem zastínil i nejklidnějšího Angličana. Za nejtěžších nočních startů, ve sněhové vánici a s plnou náloží, když celá osádka byla napjatá, Franta stál u dveří pilotní kabiny, pojídal sendvič, zapíjej jej silnou černou kávou a masíroval si pokožku, aby povzbudil růst vlasů. Možná že chtěl opravdu napomáhat vzrůstu zbytku svých kaštanových kudrn, ale možná ta masáž pokožky byla jen jako jeho talisman. Někdo si vozil pro štěstí panenku, jiný dámskou punčochu kolem krku a někdo si třeba sahal pro štěstí na pleš.“

Letci se dostali domů jednatřicátého července 1945, kdy přistáli v Praze na Ruzyni. Třicetiletý František následně dokončil medicínu a stal se lékařem ve vinohradské nemocnici. Stejně jako ostatní západní letci to neměl lehké. Jednou, když měl František noční službu, zazvonila u nich neznámá žena s prosbou o přenocování v jejich bytě. Prý chtěla uprchnout za hranice a potřebuje někde přenocovat. Prý ji posílá František. Miriam se žena zdála podezřelá, ale nakonec s přenocováním souhlasila. Ráno už ženu u nich ale nikdo neviděli. Byla to provokatérka. Od té chvíle se dostali Klemensovi do hledáčku Státní bezpečnosti. Proto se rozhodli v lednu 1951 utéct. František se přihlásil na brigádu do Kynžvartu, lázní ležících pár kilometrů od hranice. Koupil dva velké batohy, kam dal děti uspané prášky.  Pět neděl po incidentu se ‚špionkou‘ přecházeli takto s manželkou hranice. Vojáci však Klemensovi chytili pár metrů od drátů. František dostal u Okresního soudu v Chebu tři roky nepodmíněně, jeho těhotná žena Mirjam čtyři měsíce. O dvě děti se mezitím starala její sestra Ola. František působil jako vězeňský lékař ve výchovném ústavu v Novém Jičíně. „Koncem léta dvaapadesátého roku si naočkoval slabou žloutenku, tedy přesněji její příznaky, dostal se na izolaci civilního špitálu, ze kterého, jak správně předpokládal, se útěk mohl snáze zdařit. Přepiloval mříže záchodového okénka a dal se na cestu v ukradených civilních šatech. V terénu se pohyboval pouze v noci, jedl kukuřici a ovoce. Po šestnácti dnech byl ale dopaden. Soud mu udělil 14 měsíců navíc, které si odseděl v Plzni na Borech, zákaz výkonu povolání doktora a ztrátu volebního práva po ukončení trestu. Z vězení se dostal v roce 1955. Zprvu pracoval v továrně na výrobu pneumatik, poté jako dělník u vrtné soupravy na orlické přehradě. Myšlenky na emigraci postupně sílily. František o ni na podzim 1963 požádal oficiálně. Ačkoli zprvu neuspěl, pak jeho dopis díky anglické přítelkyni Edaně z války doputoval až k matematiku a filozofu Bertrandu Russellovi. Ten napsal tehdejšímu československému prezidentovi Antonínu Novotnému, aby rodinu pustil. Po ostré výměně názorů mezi oběma muži Klemensovi povolení skutečně obdrželi. Vlakem odjeli 27. dubna 1964 a do Izraele docestovali za devět dní. „Napřed nás poslali do Jeruzaléma. Nebylo to lehké – bylo nás pět a dostali jsme byt padesát čtyři čtverečních metrů a čtyři postele. Ze začátku i bez vody a elektřiny. Ale byli jsme šťastní, že jsme svobodní, tak nám to bylo fuk,“ sdělila Mirjam. Její manžel začal pracovat znovu jako lékař. Zemřel v Izraeli 29. 7. 1985.

Zdroj: Klára Mrázová, Domažlický deník