VÁCHAL JAN

Jeho otec Josef Váchal (pokrývač) se narodil 29. 4. 1892. Zemřel mlád 19.6.1931 /39let/ Jeho maminka Marie Willertová se narodila 31. 10. 1892 v Brně ( + 20.5.1961). S rodiči bydlel v Domažlicích na dolejším předm č.82. Po vychození tří tříd domažl. školy měšťanské se ve Kdyni učil malířem pokojů u mistra malířského Bedřicha Šperla. Krom této živnosti byl Bedřich Šperl i kostelníkem a hrobníkem. Takto se pan Váchal dostal k této činnosti. Pilně pomáhal mistrovi jak na hřbitově při kopání hrobů, tak také v místním kostele sv.Mikuláše. A tak se mladý Váchal vyučil malířem, ale protože v rodině Šperlů byl častým hostem, obzvláště po úmrtí jejich vlastního syna Jakuba, přichystal B. Šperl ve stáří pro svého učedníka následující smlouvu ze dne 21. 7. 1945:

Smlouva o přenechání místa hrobnického a kostelnictví při hřbitově a kostele ve Kdyni:

Já, Bedřich Šperl na svého vyučence Jana Váchala služební byt pro hrobníka a kostelníka na hřbitově přenechávám dobrovolně následkem mé zhoršené invalidity válečného zranění (průstřel pravé ruky) Za přenechání tohoto zaměstnání požaduji jednu třetinu z výtěžku obnosu v obou funkcích po dobu pěti let (trávu, vodu a další podmínky) bez požitků výslužných.

Smlouvu obdrželi Bedřich Šperl, Jan Skala děkan a Jan Váchal.

Krátce nato se pak Jan Váchal oženil s Marií Strakovou, bylo to 12.9. 1945. Vychovávali pět dětí (první dítě, holčička jim zemřelo). V domku na hřbitově, různě opravovaném, strávil téměř celý život.

Mnoho času a svých sil věnoval pan Váchal hasičské činnosti, od svých 18 let až do smrti.  Hasiči měli ve všem přednost, snad i před rodinou. Byl hasičem tělem i duší. Musel být u všeho a všude pomoci. Jeho životní krédo bylo, za každou cenu pomoci člověku v nouzi. Za léta strávené na hřbitově měl dokonalý přehled kde, kdo odpočívá a u všech znal lidské osudy a životní nesnáze. Dokázal mnohé příběhy vyprávět. Byl s lidmi velmi srostlý a bral za svoji čest, že se s každým mohl patřičně rozloučit a vykonat pro něho poslední službu. Se svou smrtí si odnesl mnoho svých vědomostí a znalostí. „Je škoda, že vždy až je pozdě si člověk uvědomí, že nevěnoval více času jeho vyprávění“, posteskl si jeho syn Antonín Váchal. O sobě toho mnoho nenamluvil, přesto v roce 1991 s ním byl natočen rozhovor do rozhlasu.

Za války byl totálně nasazený, pracoval v Holýšově, v továrně na zbraně.