Město Kdyně
MěstoKdyně

ŠMÍD JAKUB JIŘÍ

ŠMÍD JAKUB JIŘÍ

* 24. 4. 1891, Kdyně
† 31. 3. 1943, Osvětim

samosprávný odborník, dlouholetý městs. tajemník ve Kdyni (od r. 1919 – do 1. 12. 1942), žurnalista, spolubudovatel rozhledny a chaty na Korábu, politický vězeň, oběť nacismu

Narodil se v rodině obuvníka. Po studiích na reálce v Českých Budějovicích a jednoročním kurzu obchodní akademie v Praze nastoupil na své první působiště jako účetní do Hospodářské záložny v Blatné. V roce 1915 odchází na vojenskou službu, v první světové válce byl sice třikrát zraněn, ale vrací se do civilu živ jako nadporučík. Již 8. listopadu 1918 mluví ve Kdyni na náměstí jako táborový řečník s velkým zápalem o dobytí naší svobody. V r. 1919 nastupuje funkci městského tajemníka ve Kdyni. Politik národně-socialistické strany, člen zemského zastupitelstva v Praze, sokolský osvětový pracovník a kulturní pracovník. Byl všestranně činný, oživil spolkový život, dopisoval do regionálního tisku Posel od Čerchova i do Českého slova, Mladých proudů, Masarykova lidu.

Všechen svůj volný čas věnuje veřejným zájmům, především v Sokole, jako ochotník hraje divadlo, píše do novin. Přednáší v Sokole ve funkci vzdělavatele turistů, ve straně národně socialistické o otázkách politických, sokolských, kulturních, propagačně turistických a samosprávních. Je zvolen za člena zemského zastupitelstva v Praze, za okresního důvěrníka Čsl. strany národně socialistické, je členem župního předsednictva Sokolské župy šumavské.

Za protektorátu byl již v říjnu 1939 při služební cestě do Plzně zadržen gestapem a až po týdnu propuštěn. Spolupracuje v odboji s pražským primátorem Klapkou, se Zenklem; spolu s Augustem Kohoutem pomáhá domažlickému Smudkovi s převlekem. Za heydrichiády je opět dvě hodiny gestapáky vyslýchán, ale opět propuštěn. Potřetí je zatčen ve své kanceláři odpoledne 1. prosince 1942 a po důkladné domovní prohlídce odvezen na gestapo do Klatov a tam vězněn až do února 1943 bez možnosti návštěv své rodiny. Pouze p. Schweiner, tehdejší kdyňský vládní komisař, s ním mohl dvakrát hovořit. 7. února pak byl převezen do koncentračního tábora v Terezíně a po pěti dnech do Osvětimi, kde 31. března umírá. Příčinou jeho zatčení bylo udání placené konfidentky Bendové, že rozděloval a posílal peněžité podpory vdovám po zatčených a zastřelených za heydrichiády.

Dne 20. října 1945 udělil prezident Československé republiky gen. Svoboda panu J. J. Šmídovi „in memoriam“ Československý válečný kříž 1939 jako uznání zásluh, které získal v boji za osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení.

Trvalou památkou činnosti městského tajemníka Šmída je koupaliště na Hájovně, pro které získal vládní dotaci protektorátního ministerstva zemědělství na „vodní nádrže pro dobytek“ z akce „Rozvoj zemědělství.“

Dnes bychom také ve Kdyni našli Šmídovu ulici, která je pojmenována na památku zdejšího rodáka.

Byl dědečkem tenisového reprezentanta Tomáše Šmída.

Vzpomínka Ing. Václava a Jiřiny Florových

Jihlava, 12. IV. 46.

Milá slečno,

především zdravím Vás velmi srdečně a děkuji Vám za dopis, který jsem včera opravdu s radostí obdržel. Velmi je mi milé, že mohu Vám sděliti to, co jsem slíbil kdysi člověku, který mne o to tak vřele žádal. Jedno mne však velmi mrzí, a to je, že teprve teď mohu slibu dostáti, tedy k věci.

S Vašim zesnulým p. otcem jsem se sešel na „Krankenbau“ v Osvěnčímě tak kolem 19-20. III. 1943. Já jsem byl po těžkých operacích na tak zvanou flegmonu, ležel jsem v tak bídném položení, že o tom se dnes už vůbec těžce hovoří, mezi Poláky – Rusy – Francouzi – Holandy a já nevím kdo tam vůbec ještě byl, jenom žádný Čech, ti měli oddělení vedle. Když právě odnesli mého souseda Poláka z postele mrtvého, tu za krátkou dobu už se ani nepamatuji, zda-li přivedli, nebo přinesli tak zvaní Pflegri (Poláci) staršího člověka, hubeného, vysoké postavy a měl zlaté zuby. Tito lidé chovali se už tehdy, tak jako při každém kdo měl zlatý chrup velmi nápadně. Nechci to říci, ale je to pravda, byli by už nejraději ty zuby mu za živa vytrhali. Když tito Plegri odešli, tu jsme se na sebe plaše podívali a ptali se jeden druhého, co ty jsi, Čech? Polák? Když jsme poznali, že jsme oba Češi, hned nám bylo lehčeji, ani naše bolesti už jsme tak necítili. Tu já se jej ptám, (promiňte, my jsme si všichni říkali bez rozdílu stáří a stavu „ty“) co je ti? Tento muž mi řekl, měl jsem zápal plic, to jsem vydržel a teď mám zase „Durchfal“ uplavici, nevím, jaké to se mnou bude. Při naší tělesné nemožnosti ani jsme si nechtěli připustit, že zde v takovém prostředí bychom měli umřít, hovořili jsme o domově, o našich milých doma a o naší nám tak milé vlasti. Vyměnili jsme si navzájem přání, v případě kdyby z nás dvou se toho nedožil a musil v těch hrůzích pekla zahynout, aby ten který z nás zbudeme, zprávu naších milých doma uvědomit nezapomněli. Slíbili jsme si to tak přátelsky, že jinak to na šírém světě nikde není možno. Váš p. otec byl velmi sláb, já také, ale byl jsem více než o polovičku jeho věku mladší, proto bylo moji svatou povinností býti mu nápomocen. Nikdo si nás nevšímal, každý žil nebo nežil jenom pro sebe, nebylo přátel, avšak nepřátel víc než dost. Žili jsme tak spolu přes týden, vašeho otce léčili jako i ostatních téže choroby „hladem“, to víte, málo bylo co jíst, ale dělili jsme se, otci vašemu však jíst mnoho nechutnalo, více pít, to je samozřejmé, člověk po zápalu plic a k tomu to jídlo, řípová polévka (voda) a 2-3 zemáky ve šlupce a k tomu třeba zmrzlé nebo shnilé. Váš otec chtěl stále čaj a jenom čaj a kouřit, ten čaj se sehnal, no s kouřením bylo hůře, nebylo možno ano nikam z postele vylézt, proč? Byli jsme oba nazí, jak to? Co jsme dostali do nemocnice byly jenom košile a ty už obě vyšly, poněvadž můj přítel už měl i polovičku pokrývky roztrhané na podklady (nemohl už na lavor), jeho slabost se stupňovala hodinami, do posledního okamžiku byl při vědomí, i když už si musil sám přiznat, že nadchází jeho konec. Posledního dne řekl mi velmi diskrétně „Chlapče něco Ti chci darovat, ale musíš být mlčenlivý, pro Tebe to může mít cenu, já vím, že ti lotři mi to stejně seberou, tak měj to raději Ty,“ řekl mi. „Já mám celý zlatý chrup, jak budu umírat, vyjmi si jej na památku ode mne.“ Já vidouc takovou opravdovost v očích mého přítele, nechtěl jsem prozradit svých citů, ale když pak za několik hodin skonal, když už jsem jej nemohl zarmoutiti tím, abych jeho nabídku odmítl, ač dobře vědouc, že za pár minut později stane se jeho chrup kořistí lačných germánů, nemohl jsem toho učinit, abych si nabídnutý dar přisvojil. Když pak otce vašeho odnesli, pojala mne taková tesknota, poněvadž jsem si onoho muže tak oblíbil pro jeho charakter, že jsem si nemohl v hlavě porovnat, jak je zde člověk opuštěn, aniž by to směl svým milým sdělit, v těch nejtěžších chvílích, kdy člověk mohl počítat na minuty, musil (když náhodou mohl psáti domů) napsati, jsem zdráv a vede se mi dobře. Však p J. Kiefermann, předseda vašeho MNV, může Vám dost říct. Přišli jsme skoro ve stejnou dobu do Polska, já jsem měl č. 99611. Já jsem byl zatčen dne 18. srpna 1939 a vrátil jsem se 18. června 1945 z Belsenu u Hanovru. Jak jsem to vše přežil, musil bych vám dlouho líčit.

Byl jsem odsouzen na 7 let kaznice pro voj. zradu a skoro jsem si je odpykal. V Osvěnčímě jsem byl od 1. II. 43 do 8. VIII. 43, z toho 3 měsíce jsem ležel na Krankenbau a skoro 4 měsíce u tamější vězeňské kapele (hudby). Dne 20. srpna přijeli jsme všichni Češi z Osvěnčíma a Bürkenau do konc. táb. Buchenwald a dne 4. X. 43 z Buchenwaldu č. 16242 do Dory (Nordhausen) dne 4. IV. 45 evakuovali jsme před Angličany z Dory do Belsenu. V Belsenu nás osvobodili Angličané a až 18. VI. 45 shledal jsem se s mými milými. Hned na to dne 22. VI. 45 hlásil jsem se do Sboru národní bezpečnosti ne z existenčních důvodů, ale abych mohl, pokud se mi to podaří, odčinit alespoň z části spravedlnosti za nespravedlnost, ztratil jsem kus zdraví, k tomu nejmladšího bratra v partyzánské činnosti, ten byl upálen od Germánů v jedné selské usedlosti v Hostýnských horách. Dovede si jistě představit moje stanovisko proti fašismu.

Pro dnešek budu, milá slečno, končit, bude mi velmi milé, když mi něco napíšete.

Promiňte mi, prosím, můj neúhledný rukopis, se srdečným pozdravem zůstávám, přeji Vám mnoho štěstí ve vašem životě.

Pokud se pamatuji máte také bratra, možno-li pozdravujte jej ode mne.

Je to jen maličkost, co jsem Vám napsal, všechno si na jednou ani nemohu vzpomenout.

Váš přítel, Alois Vašut, Škola SNB, Jihlava – Husova 54

Datum vložení: 23. 2. 2023 8:56
Datum poslední aktualizace: 29. 3. 2023 13:29
Autor: Ivana Kramlová

Město

Mobilní aplikace

Logo mobilní aplikace

aktuální informace z webu v mobilní aplikaci – zdarma ke stažení

Překlad (translations)

Domažlický deník

Domažlický deník

Geoportál Misys-Web

Geoportál Misys-Web

KDYŇSKÉ LISTY

Kdyňské listy

Přihlášení k odběru zpráv

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím e-mailů

ČEZ DISTRIBUCE Odstávky elektrické energie

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky


mapa