PEŠKOVÁ KATEŘINA

Klíčnice na Rýzmberku, která obstarávala a provázela návštěvy po zřícenině Rýzmberk. Mluvila chodským nářečím a byla velmi švítorná. Spisovatel K. V. Rais ji zvěčnil ve své povídce Káča aj., čímž se ráda chlubívala. Pohřbena byla ve Kdyni a nad hrobem mluvil děkan Kavale.

Kateřina se stala výraznou postavou hostince „U Pešků“. Společně se svým manželem provozovala nejen hostinec v Podzámčí, ale měla i právo výčepní od vrchnosti z panství koutského na provoz výčepu na hradu Rýzmberk. V horní části zříceniny kdysi hrdého hradu postavili Stadionové v poslední čtvrtině 19. století nejen turistickou vyhlídkovou věž, ale i velký taneční altán v její těsné blízkosti. V létě zde hrála hudba a z bývalého hradního sklepa se točil výtečný 12° ležák pivovaru Kout na Šumavě. Tyto kratochvíle se pravidelně opakovaly po celou letní sezónu. Častokrát se v dobovém tisku objevila kritika, že při tanečních věnečcích nebo i prostých pitkách přílišnou konzumací alkoholu zmožení hosté poškozují historickou památku a většinou nechyběla jedovatá poznámka, že se tak děje díky blahosklonnému přístupu koutské šlechty. Chutné občerstvení zde bylo k pivu a vínu podáváno nejen po dobu letních zábav, ale i v běžný den či svátek. Hostinská Kateřina Pešková byla díky velké oblibě a hojné návštěvnosti na Rýzmberku pořádaných akcí často vyobrazována na pohledech hradu Rýzmberk, které zde bylo možno zakoupit a nechat si opatřit pamětním razítkem, „Hrad Rýzmberk u Kdyně na Šumavě“. S ohledem na všechna zmíněná fakta a dobře zásobený výčep patřila zřícenina hradu Rýzmberk v letních měsících k vyhledávaným cílům velkých turistických výprav domažlických měšťanů, kteří uvedenou pouť na hrad nazývali „výletem bramborovým“. Připravenost a otevřenost tohoto výčepního místa vždy hlásal na věži vyvěšený prapor červenobílý, který tím symbolizoval hlavní barvy erbu pánů Švihovských z Rýzmberka, zakladatelů hradu.

Své právo na výčepní místo musela rodina Peškova ve 30. letech 20. století obhajovat neb narůstaly zde jiné zájmy. Zříceninu hradu Rýzmberk získal od Schönbornů do majetku Klub československých turistů. Nový majitel chtěl zavést nové pořádky a změnit i dosud platné smlouvy o výčepním právu rodiny Peškových. Celá věc nakonec skončila u soudu. Rodina Pešků, která svým přístupem získala hradnímu výčepu věhlas a slávu, nakonec spor prohrála. V březnu 1934 se v tisku objevily inzeráty, ve kterých odbor Klubu československých turistů ve Kdyni vypisoval konkurz na provozování výčepního místa na Rýzmberku se zdůrazněním, že právě tento spolek je jediným majitelem licence na provoz občerstvení na zřícenině hradu. V inzerátu se připomínalo, že tato živnost není vhodná jako hlavní zaměstnání, ale pouze jako vedlejší pracovní poměr nebo příjemný přivýdělek pro důchodce.

Nelze však opomenout život v hostinci „U Pešků“. Přesto, že zde byl malý sál, pořádala se muzika s vznešeným názvem ,,Společenský ples“. Pro znalce místa dnes působí roztomile, jak se v sálečku, kde při účasti několika desítek lidí na akci nebylo k hnutí, vesnickému candrbálu hrdě říkalo ples.

Zdroj: Z. Vejvoda

FEUILLETON

Hana Štěpánková: Stará Pešková, strážný duch hradu Rýzmberku u Kdyně.

Pamatuji se na ni, stařenku hovornou, která, jakmile kdo vstoupil k hradu Rýzmberku, kde se vzala, tu se vzala, stála před vámi usměvavá, milá, se srdečným uvítáním a s napřaženou rukou k přátelskému tisku, ať jste se kdy viděli nebo ne. Byla klíčnicí starého hradu Rýzmberku a zaháněla zásobami z kamenného hradního sklepu žízeň i hlad všem dobrým lidem, kteří sem přišli ať již odpočinout nebo se potěšit překrásnou vyhlídkou z hradní rozhledny. A když jste tak pěkně seděli u kamenného džbánečku koutského piva a pochutnávali si na domácím chlebu s máslem a nějakém tom syrečku, obcházela stará Pešková, sebrala tu pírko se země, tu zase otřela stůl a lavici, až najednou promluvila: ,,Měla bych jich znát, ale nevím, kam s nimi.“ To byl její seznamovací obřad, když přiše l někdo, kdo se jí zdál nový. No a potom už šel proud řeči výborně.

Jistě si tato milá žena nikdy ani neuvědomila svých povinností ,,paní domu a hostitelky“, aby zabavovala své hosty, ale ovládala toto umění tak dokonale, že bychom se dnes mohli u staré Peškové této povinnosti přiučit – kdyby ovšem ještě byla ,,paní domu na hradě Rýzmberku“.

Bohužel, není už . . . A nemyslete, prosím, že byla známa jen snad nejbližšímu okolí, kde-pak! Nesčetné pohlední lístky ze všech končin Čech, adresované staré klíčnici, nebo strážnému duchu hradu Rýzmberku nebo správkyni hradu nebo jen hostinské na Rýzmberku, dosvědčují, jak byla stará Pešková oblíbena a jak měli i vzácní hosté našeho kraje svou hostitelku rádi. Ba i když zemřel v roce 1901 koutský hrabě Emerich ze Stadionu a r. 1908 hrabě Filip Stadion, dostala stará hradní klíčnice smuteční oznámení, adresované přímo Kateřině Peškové. A neúnavný, vysoce zasloužilý krajový pracovník domažlický, Max Duffek, staral se o to, aby turisté posílali lístky ,,s Rýzmberkem“ a píše 5. května 1901: ,,V příloze poštou zasílám Vám ihned 100 dopisnic s Rýzm-berkem za 3 zl. A 100 barevných, které jsou o ½ kr. dražší, za 3 zl. 50 kr.  Razítko obdržím v brzku a ihned Vám je zašlu. S pozdravem oddaný Max Duffek.“ A tak letěly pozdravy, posílané lístky, s Rýzmberkem, do všech končin.

Po několik let volil nebožtík president Kosina za své letní sídlo vesnici pod Rýzmberkem, Podzámčí. Přirozeně, že si získala stará Pešková lásky a důvěry i těchto vzácných letních hostů a dostávala pak často vzpomínky z Prahy, ba dokonce i podobenku poslal president Kosina staré Peškové. I dr. Podlipný poslal kdysi svůj obrázek v kroji sokolském a posílal pohledničky odevšad, kam se na cestě Chodskem stavěl a připisoval: ,,Vyřídila jste shromážděným Sokolům na Rýzmberku můj pozdrav?“ Posílal i obrázky IV. sletu všesokolského v Praze r. 1901. I spisovatel K.V. Rais věnuje staré klíčnici Peškové v jedné své črtě vzpomínku. Získávala si přízeň každého hosta a vzpomněl-li kdo na Rýznberk, vzpomínal současně i staré Kateřiny Peškové.

Kdysi přišel na Rýzmberk prof. dr. J. Thomayer. Náhodou byla Pešková ve Kdyni nakupovat a zastupoval ji na hradě její muž. ,,Počkám si na Peškovou,“ povídá prof. Thomayer a než to řekl, žene se tu Pešková a hned, jakmile pana profesora uviděla, spráskla ruce a volá: ,,Pepíčku, depak se tu berou?“ A už si utírala ruce o zástěru, aby mohla stisknout pravici ,,velkému pánu“, kterého kdysi chovávala . . .

Rozuměla ,,špásu“ stará Pešková a sama si ráda zažertovala. Jednou si nanesly straky do jednoho věžního okna roští a slámy a hnízdily tam. Po čase se usadily v témž okně veverky. Starý Pešek přikazoval ženě, aby okenici okna tohoto neotvírala a dodával žertovně, že tam sedí veverka na vejcích. Toho roku měla Pešková při svém výkladu o hradu o jeden bod víc a vytrvale upozorňovala turisty, že za zavřenou okenicí sedí veverka na vejcích.

Jak se dostala Pešková na Rýzmberk? Pocházela z Trhanova. Narodila se roku 1828, sloužila v trhanovském zámku, kde pak trochu nabyla i zkušenosti ve vaření. Však bývala často strážným andělem kuchařovým, když něco pekl a přitom měl ještě jinou práci. ,,Khatl, zavolejte za chvíli, něco je v troubě, abych nezapomněl!“ Později sloužila u správců Hoppů v Koutě a vytrvale čekala na svého chlapce, který si odbýval čtrnáct let vojenskou službu. Když se potom oženili, najali si hostinec v Podzámčí ,,U Adámků“ a později si koupili hostinec ,,U Pešků“ a měli výčep i na Rýzmberku. Tento výčep pak držela Pešková 60 let. Rýzmberk a stará Pešková patřily jaksi k sobě. Dožila se 84 let a teprve dva roky před válkou zemřela a je pochována na kdyňském hřbitově.

Ke cti této rázovité staré klíčnice budiž připomenuto, že byla velmi čistotná, netrpěla papírů a smetí nejen tam, kde byla ,,paní hradu“, ale ani po cestě k Rýzmberku. Sbírala odhozené papíry, kde je viděla – to že do lesa nepatří. Kdyby sem takové věci patřily, padaly by se stromů nebo rostly ze země – říkala. Lesní cesty jsou vystlány listím, tak to chtěl Pánbůh, a nesluší se míchati mezi ně papíry, barevné smetí.

Rýzmberk s Herštýnem jsou mohutné zříceniny kdyňského kraje, které si zasluhují plné pozornosti. Žel, že stromy přerůstají pomalu i hradní rozhlednu a cloní tak pohled i z dálky na samu věž. Snad by dnes stará Pešková tak dlouho klepala na dveře u povolaných činitelů, až by napravili, co se snadno dá napravit. A vím, že by potom vítězoslavně řekla: ,,No, tak vidějí, dyť sem to řekla, že je to lepší, když je vidět zdaleka, jak si naši hosté prohlížejí na věži to naše celý domovo!“

L.P.  9.8. 1932