KOHOUT AUGUSTÝN ml.

Narodil se 13. 11. 1888 jako šesté dítě do rodiny měšťana Augustina Kohouta st. (*16. 7. 1849 +5. 2. 1918), který provozoval tkalcovskou dílnu. Rodinná firma, zaměřená na zhotovování a prodej mlýnského hedvábí (v dobové terminologii „mlýnských plátýnek“ čili síťoviny) určeného k prosívání jednotlivých druhů mouky, byla založena již někdy kolem roku 1850. Tento manufakturní podnik se sídlem ve Kdyni byl v dané době jedním z nejvýznamnějších v celé habsburské monarchii.

V rodině Kohoutů se projevovala děděná náchylnost k souchotinám, a tak z 11 dětí zůstalo naživu jen sedm: starší bratr Josef (nar. 1879), tři starší sestry Anna, Marie a Alžběta, Augustín, mladší Květuše (později manželka J. J. Šmída) a nejmenší bratr Břetislav. Prvorozený bratr Josef byl technicky velmi nadaný, sledoval moderní technologie a připravoval se na převzetí tkalcovny.

Augustýn vystudoval obchodní akademii. Hovořil německy a anglicky. Poslechl tatínka a absolvoval cestu do Ameriky, aby poznal zaoceánský průmysl a nabyl zkušenosti ze strojního vybavení tamních továren. V USA platil tehdy zákon, že teprve po dvou letech pracovního pobytu přijmou tamní odboráři nového uchazeče do průmyslu. Pracoval tedy přechodně v r. 1906-1908 v pekařství v New Yorku a chtěl poté nastoupit do továrny. Ve Kdyni v roce 1908 ale rodová nemoc dostihla Josefa, který ve svých 29 letech zemřel. Augustýn, jako druhý syn, se tedy musel vrátit zpět domů. V roce 1909 byl odveden k zeměbraneckému pluku č.7 v Plzni. Následně pak převzal úkoly po svém bratrovi a postupně celé vedení tkalcovny po svém otci.  Dne 5. 2. 1918, k velkému smutku celého města, zesnul jeho otec Augustin Kohout st., dlouholetý starosta města a náčelník Sokola. Pohřební řeč tehdy měl Emil Tšída. Mladý Augustýn se stal hlavou rodiny ve svých třiceti letech. Musel převzít i veškerou odpovědnost za továrnu i za ovdovělou matku a sourozence.

Ve stejném roce se i oženil. Jeho manželkou se stala Bohumila Žákavcová, dcera vážené rodiny Edmunda Žákavce (od r. 1881 městský tajemník kdyňský) a měli spolu dvě dcery.  První dcera Bohumila (*1921 +1985) později se provdala za profesora matematiky domažlického gymnázia J. Rejchu (*1910 Klatovy +1980), který poté působil na katedře matematiky na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. Jejich dcera Danuše Rejchová, provd. Blahníková (*1944) nastoupila v r. 1964 do Masarykovy základní školy ve Kdyni jako učitelka matematiky a zeměpsu. Na druhém stupni kdyňské základní školy učila 36 let až do odchodu do důchodu v r. 2000.  Druhá dcera Danuše (*1923 +2020) se provdala za Čestmíra Hamatu (*1920 +2006), se kterým žila v rodném domě ve Kdyni.

V nelehké hospodářské situaci, po první světové válce, musel syn zakladatele firmy vzdorovat vzrůstajícímu tlaku konkurence ze Švýcarska a Německa. Řešení nakonec přinesla v květnu 1928 dohoda s konkurenční švýcarskou společností na jejímž základě A. Kohout ukončil produkci mlýnského hedvábí ve Kdyni. Finanční prostředky získané díky dohodě se Švýcary využil Augustyn Kohout o dva roky později, v dubnu 1930, k zakoupení zbrojovky Antonína Vilímce. Z úředního hlediska se nástup nového majitele protáhl: továrna pro výrobu samonabíjecích pistolí v lokalitě Na Zámečku, jež zachovávala původní dispozici Vilímcova závodu, byla totiž Kohoutovi povolena výměrem okresního úřadu v Domažlicíh až 19. 7. 1932. V praxi však k žádnému zřejmému narušení činnosti kdyňské zbrojovky nedošlo, naopak hned roku 1932 došlo k rozšíření sortimentu o další model samonabíjecí pistole. Lze říci, že byrokratické průtahy a potíže provázely A. Kohouta po celou dobu jeho podnikatelského působení.

Augustyn Kohout měl vystudovanou obchodní akademii, a tak stejně jako předchozí majitel zbrojovky, musel nejdříve vyřešit otázku odborného zajištění výroby, nezbytného pro získání příslušné koncese. Tu si nakonec zajistil prostřednictvím odbornosti Václava Kabelky (tichý Kohoutův společník), který působil již ve firmě i za A.Vilímce). Údajně právě V. Kabelka zkonstruoval pistole PZK a MARS ráže 6.35mm Browning a pistole Mars v rážích 7,65 a 9 mm Browning krátký.

Augustyn Kohout chtěl svoji firmu oficiálně zaprotokolovat 28. 3. 1939 pod názvem Pošumavská zbrojovka A. Kohout, Kdyně. (Böhmerwälder Waffenfabrik Augustýn Kohout). Tento název mu však nebyl povolen. Firma se tedy oficiálně jmenuje od 31. 8.  1939 Augustyn Kohout, výroba automatických pistolí.

Významným mezníkem v dějinách firmy se stal rok 1942, kdy se mělo začít s výrobou pro německou armádu, a to způsobem mozaikové zbrojní produkce. Rozhodnutí úřadu padlo s odkazem na skutečnost, že A. Kohout jako absolvent obchodní akademie nemá patřičné vzdělání k řízení takové výroby. Toto rozhodnutí o mozaikovém způsobu výroby, kdy se měly ve Kdyni vyrábět jen některé komponenty zbraní, A. Kohout rezolutně odmítl. Prakticky to znamenalo naprostou likvidaci závodu. Veškeré zařízení musel předat jiným podnikům, přípravky byly zničeny. Podle dochovaného seznamu pracovalo v roce 1942 ve firmě 48 osob. Ti pracovníci, kteří se hlásili na pracovním úřadě, byli totálně nasazeni v Norsku v Narviku. Sám A. Kohout nastoupil jako skladník do kdyňské pobočky firmy Baťa. Jeho bratr Břetislav podle vzpomínek rodinných příslušníků pracoval jako listonoš a po čase obdržel invalidní důchod (zemřel krátce po válce v r. 1946).

V období okupace se A. Kohout jako příslušník skupiny NIVA aktivně zapojil do odboje. Za to mu 3. 7. 1946 prezident republiky udělil „Československý válečný kříž 1939“.

Po válce firma A. Kohouta připomněla činnost organizace NIVA zhotovením zvlášť číslované série pistolí Mars ráže 7,65mm Browning, jejichž závěr nesl název této organizace.

Velkou zásluhu na opětovném zahájení výroby pistolí ve Kdyni po osvobození Československa měl Čestmír Hamata (nar. 27. 7. 1920), manžel Danuše Hamatové, dcery A. Kohouta. Byl posledním ředitelem kdyňské zbrojovky a od 2. 11. 1945 její prokurista. Ministerstvo průmyslu již 9. 6. 1945 na podkladě dobrozdání místního a zemského národního výboru v Praze vyzvalo prozatímního správce firmy Metallwerke v Holýšově, aby firmě „Kohout a spol., Pošumavská zbrojovka Kdyně“ vydal až do dalšího rozhodnutí 25 strojů, jež měly být náhradou za strojové zařízení odevzdané německým úřadům. Touto cestou firma Kohout získala 4 soustruhy, 1 vertikální frézovací stroj, 4 horizontální frézovací stroje, 2 hoblovací stroje, 5 vrtaček, 1brousící stroj na nástroje, 1 frikční lis, 1 strojní pilku, 2 leštící stroje, 2 dvouramenné brusky, 1 bodový svářeč a 1 kalící pec. Podle svědectví pamětníků šlo o lepší vybavení, než jakým disponoval závod před svým uzavřením. Konečně i úřady potvrdily A. Kohoutovi koncesi a on mohl v provozovně čp.335 provozovat výrobu a prodej zbraní a střeliva pod tradičním názvem Pošumavská zbrojovka ve Kdyni A. Kohout. Výrobu obnovil se 30 lidmi, převážně s bývalými zkušenými zaměstnanci. Firma produkovala 3.000 zbraní ročně, a to především pistole ráže 6,35mm Browning. V letech 1945-46 firma přistavěla k původní starší části nové provozní budovy (prostory pro kovárnu s polní výhní, autogen pro sváření a brynýrování, vodní kalící lázeň, lisovnu s automatickým a třecím lisem, elektrovrtačku atd.)

Pistole se nevyráběly nikdy ve velkých objemech, a tak Kohoutova firma postupně žádala o další koncese. Nejprve na výrobu kovových hraček, později na výrobu elektrických praček „IRA“. Postupně se přidala i výroba vakuometrů, struhadel, kráječů na knedlíky atd. Koncem roku 1947 pracovalo v Pošumavské zbrojovce 85 zaměstnanců, z toho 14 úředníků a 55 dělníků, včetně mistrů a 16 učňů.

Výrobu pistolí v tzv. strojovně vedl Václav Sika s 11 dělníky. Technickou správu oddělení pistolí vedl Vojtěch Ptáčník.

Osudový mezník pro Kohoutovu firmu (jako pro mnoho dalších malých podniků) znamenala druhá fáze znárodňování československého průmyslu zahájená v roce 1948. Národním správcem Kohoutovi firmy byl ustanoven zaměstnanec Antonín Kadlec z Hluboké (nar. 5. 8. 1913, vyučen u fi, C. Schätz ve Kdyni, pak absolvoval dvouletou Státní průmyslovou školu v Plzni a poté pracoval v plzeňské Škodovce jako konsturktér. Do kdyňské zbrojovky nastoupil jako závodní inženýr). Dne 4. 8. ho ONV Domažlice a MNV Kdyně zmocnily národní správou kdyňské zbrojovky.  K převzetí Pošumavské zbrojovky, včetně dvou firemních osobních aut, došlo 10. 3. 1948, mj. za účasti ředitele firmy Č. Hamaty a předsedy závodní rady Josefa Suchého, někdejšího společníka A. Kohouta. Závod ve Kdyni se tak stal pobočkou České zbrojovky n.p. Strakonice.

Bývalý majitel firmy byl za nových poměrů nucen přijmout zaměstnání skladníka n.p. JAS ve Kdyni a posléze ve stavebním kombinátu ONV v Horšovském Týnu.  V 65 letech odešel do důchodu. Nezahořkl, laskavost a veselost si užívala postupně všechna jeho vnoučata a pravnoučata. Život Augustýna Kohouta, starosty města Kdyně, prvního předsedy Revolučního národního výboru ve Kdyni, držitele válečného kříže se završil na Štědrý den 24. 12. 1979.

Zdroj: Čerpáno z Knihy: Československé pistole 1918-1950

Z rodinného archivu a ze vzpomínek Danuše Hamatové vypsala Ing. Darja Kůstová (dcera Čestmíra Hamaty a Danuše Hamatové, vnučka A.Kohoutaml.:

Po 15. březnu 1939 ukryl otec spolu s řídicím učitelem Josefem Bělohlávkem z Mezholez a Václavem Kociánem ze Kdyně v obci Mezholezy do skrýše v lesní školce větší část automatických pistolí. Ke zbraním byly uloženy i náboje.

Odbojová skupina „Bratrské dílo“ vznikla na konci března 1939 v Domažlicích. Skupinu vedl dr. A. Žlábek, který byl v r. 1940 zatčen gestapem a v dubnu 1943 popraven. Spolupracovníci skupiny A. Kohout, K. Mathes a Dr. M. Bič (českobratrský farář v Domažlicích) nebyli prozrazeni.  Otec opatřoval automatické pistole, součástky pro tajnou vysílačku a poskytl i finanční prostředky. Byl kolportérem ilegálního časopisu „V boj“. Ve Kdyni spolupracoval s Tomášem Adámkem a tajemníkem J. J. Šmídem, svým švagrem, manželem sestry Květuše, který byl později zatčen a zemřel v koncentračním táboře.

Na podzim 1944 vytvořili s nadprap. Fahrnerem z Domažlic a kolegou ppor. v záloze Rettem odbojovou skupinu ÚVOD, později NIVA, zaměřenou na přípravu rychlého obsazení kdyňsko-domažlického pohraničí, zabavení německého majetku a zabránění drancování při likvidaci německé okupace. Proto mohli již 4. a 5. května 1945 zajistit německý majetek a hlavně mnohamilionové hodnoty v textilní továrně – v přádelně ve Kdyni. Prakticky se tím nepřerušil další chod podniku. Jen skvosty zajištěné v zámku v Koutě n. Š. byly odhadnuty a zaevidovány na několik set tisíc korun a ihned odeslány na Fond republiky. Na ilegální schůzi 4 politických stran, konané v lednu 1945 v bytě u Kohoutů, byl A. Kohout zvolen prvním předsedou ilegálního národního výboru ve Kdyni, z něhož pak vznikl revoluční národní výbor. Souhrn činností, které výbor vykonával, je vypracován ve zprávě podepsaných členů bývalého revolučního národního výboru ve Kdyni. První oficiální zpráva revolučního národního výboru je vydána až 12. 6. 1945 na veřejné schůzi u Vodičků. Tato zpráva je založená ve spisech MNV ve Kdyni.

Revoluční NV ve Kdyni ve spolupráci s tehdejší vojenskou jednotkou zajistil majetek a materiály, které byly dále vydávány, navraceny a dále postupovány. Ve spolupráci s vojenskou jednotkou bylo zajištěno 48 kg zlata, stříbra a drahokamů. To bylo předáno oproti potvrzení Ústřední státní pokladně. Část skvostů byla deponována u berního úřadu ve Kdyni. Při výdeji a převzetí radií, psacích strojů a domácích potřeb nebyly počítány kusy, ale vagony. Také jednotlivá potvrzení převzetí textilního materiálu bez specifikace byla vydávána na počet vagonů. To vše ukazuje na to, jak aktivně pracoval revoluční NV a jaké materiální bohatství republice zachránil.

V době revoluční musela obec stravovat až 6 012 osob. Jednalo se o fluktuující občanstvo mnoha světových národností, které migrovalo po skončení války Evropou. Byli nejen stravováni, ale i odhmyzeni a ošaceni. Někteří běženci byli nakaženi skvrnitým tyfem, nelze vypočítat oděvní svršky a potřebné věci, které byly těmto cca 6000 osobám darované.

Když dne 6. 5. 1945 po odchodu 1.americké jednotky, operovala již kdyňská vojenská jednotka sama, byly při poplachu vydávány zbraně a náboje. V této hektické době nebylo možno evidovat jednotlivá čísla a série zbraní. Z vydaných zbraní po skončení poplachu nebyla vrácena ani celá třetina.

Zdroj: rodinný archiv D. Hamatové

Za tuto činnost udělil president Republiky československé v roce 1946 panu Augustýnu Kohoutovi, příslušníkovi odbojové skupiny Niva,  Československý válečný kříž  a uznal  bojové zásluhy, které získal  v boji za osvobození Republiky československé z nepřátelského obsazení .