HAMATOVÁ DANUŠE 

Danuše prožila téměř celé období první republiky. Rodinné prostředí, sociální vnímavost i vlastní zájmy ji vedly k věcem veřejným, ke sportu a přírodě. Otec-Augustin Kohout ml.  byl starostou, maminčin mladší bratr Ota Žákavec byl náčelníkem Sokola. Rodinný život se prolínal s rozvojem města i tělocvičného spolku. Síla sokolské myšlenky byla jeden ze základních pilířů výchovy. Jako holčička hrála divadlo, pomáhala s malováním kulis, s přípravou občerstvení při zábavách v sále sokolovny. Vyhlášená pochoutka „guláš sestry Vinšové a Májové“ se u nás vařila ještě nedávno. Před každou zábavou se připravovala plata chlebíčků a pomáhali všichni. Práce se dělala dobrovolně, bez nároku na odměnu a s nadšením.

Mezi bratranci, kamarády a kdyňskými spolužáky byli stejně nadšení sportovci. Na lyžích jezdili s bratrancem Jarou Šmídem (Tomášovým tatínkem) a s Jarou Císlerem. Oba dva později působili na Lékařské fakultě v Plzni na katedře fyziologie, tělovýchovného lékařství a tělesné výchovy a koníček se jim stal povoláním. Na domažlickém gymnáziu reprezentovala školu v atletice, hrála volejbal.

Maturovala 17.5.1942 a chtěla pokračovat studiem na vysoké škole. Mluvila německy a francouzsky. Ve válečné době však byly vysoké školy uzavřeny a Danuše byla od 1.6. 1942 pracovně umístěna v Domažlicích na nádraží. V pokladně a výdeji lístků pracovaly pouze ženy (muži šli do provozu k transportům). Po roce byla přeložena do osobní pokladny do Prahy na nádraží Smíchov a poté na dejvické nádraží. Práce na směny v pokladně byla ráno od 5.00 do 15.00 hod a odpoledne od 15.00 do 23.00. Výjimečně byla nutná i práce v noci, na noční směny byli ale přednostně přidělováni muži.  Na dejvickém nádraží prožila květen 1945.

Osvobození Prahy:

Jeden z prvních masakrů během pražského povstání se odehrál hned 5.května 1945. Toho dne pracovala od 5.00 – v noci jela na nádraží a už zaslechla z hovorů zvěsti a napětí, že nepojedou vlaky. Dopoledne již bylo obstavené Václavské náměstí a Vodičkova ulice. Vlaky přestaly jezdit, uzavřely se pokladny, pokladní odvedli peníze. Tramvaje nejezdily. Danuše se svým budoucím manželem šli přes most okolo el. podniků města Prahy do Dejvic. Cestou projela jediná tramvaj plná lidí, na kterou nacisté začali střílet. Asi hodinu se Danuše s Mirkem schovávali v cizím domě a pak opět pokračovali pěšky. Danuše bydlela proti dejvickému nádraží u vdovy s jedinou dcerou Růženou.  Z okna ženy sledovaly dejvické nádraží, kde parkoval muniční a německý lazaretní vlak. Krátce po poledni zahájila skupina dobrovolníků na nádraží (policisté, přednosta a výpravčí) odzbrojování německých vojáků s úmyslem sabotovat přepravu vlaku. V Kasárnách Adolfa Hitlera v budově kadetní školy se nacházela divize SS Das Reich pod vedením Obersturmbannfuhrera Eduarda Krugera. Vojáci připravili rychlý protiútok. Po dobití nádražní budovy němci zajali kolem šedesáti lidí (včetně matek s dětmi), které vyvedli za nádraží ke Klárovu a postříleli je. Devatenáct obránců –pracovníků nádraží – bylo povražděno v areálu dejvických kasáren zv. Kadetka.  Prožitou hrůzu si nesla Danuše po celý život, změnila její pohled na svět.  Další dva dny bylo možno být pouze doma a nevycházet. Spolu s budoucím manželem Mirkem poslouchali rádio a čekali na osvobození Prahy americkou armádou od Rokycan. Informace byly dostupné pouze z rozhlasu. Když už lidi začali znovu vycházet, šli pěšky na Vinohrady do Mirkova bytu. Na ulicích bylo nezřízené násilí. Češi vytahovali Němce, německé matky s dětmi, probíhala šikana a bití. Scény s pláčem ovládly ulice: někdo křičel „nebuďte jako oni“, někdo přidal ránu. Znovu začaly jezdit vlaky – muži museli do příhraničí – Mirek odjel s američany do Plzně a dále prvním vlakem z Plzně do Domažlic kontaktovat kdyňské příbuzenstvo.

Dráhy kvůli přesunu mužů do pohraničí neumožnily hned rozvázat prac. poměr. Po návratu do Kdyně s Mirkem opětovně zahájili výrobu pistolí ve Kdyni a dávali do pořádku hospodářskou situaci firem a majetku Augustina Kohouta.

Dne 3. 7. 1946 se Danuše Kohoutová provdala za Čestmíra Hamatu.

Osudový mezník:

Druhá fáze znárodňování československého průmyslu zahájena v roce 1948 zamenala pro Kohoutovu firmu (jako pro mnoho dalších malých podniků) životní zlom. Vyhláškou ministerstva průmyslu č. 1254 ze dne 27. 6. 1948, uveřejněnou v Úředním listě částka 126/48 byla firma Augustin Kohout , výroba automatických pistolí ve Kdyni s platností od 1. 1. 1948 znárodněna.

Rodina Hamatových a Kohoutů: Augustin a Bohumila, ovdovělá Augustinova sestra Ela (Alžběta) a ovdovělá Čestmírova matka Růžena Hamatová se sestěhovali do jednoho z domů Kohoutových v Masarykově (tehdy Leninově) ulici č.p.196. Do ostatních domů byli dosazeni nájemníci.   

Danuše od r. 1949 pracovala v Přádelně česané příze a v Chemickém závodu v Draslovce ve Kdyni.  Své odpovědnosti a nároků, vyplývajících z postavení rodiny ve Kdyni se nikdy nevzdala. Byla do svých posledních dnů aktivní dámou -náročná, odvážná, očekávající a vyžadující vždy to nejlepší z nás. Ne vždy jsme souhlasili, ale nebylo nám to nic platné.

Práce v Sokole:

Její život byl plný pohybu, cvičení a sportu.

Cvičila na sletu v r. 1938 v Praze, pomáhala při obnovení činnosti kdyňského Sokola r. 1945. Prožívala násilné sjednocení tělovýchovy v r. 1948. V nově vzniklé tělovýchovné organizaci organizovala nejen klasické cvičení těla, ale i sportovní a společenské aktivity. Každé pondělí a čtvrtek vedla v Sokolovně cvičení pro ženy. Pro své lekce měla nákresy, minutovník a rozpisy svalových skupin, které se procvičovaly.

Práce politická:

Po roce 1989 se Danuše s nadšením zapojila do politického života ve Kdyni. Stála za obnovením sokolského hnutí, oživení přeshraničních vztahů s bavorskými sousedy, besed a setkání pamětníků předválečného a meziválečného společenského života ve městě a obnovou prvorepublikových tradic. Byla kooptována v r. 1990 za Občanské forum jako poslankyně Městského národního výboru ve Kdyni. Její aktivita však již byla limitována stále více přibývajícím věkem.  Společně s manželem dochovali své rodiče, vychovali děti, těšili se z vnoučat a pravnoučat.

Životní příběh mojí maminky, paní Danuše Hamatové, se od prvního do posledního dne se odehrál v jediném domě v Masarykově ulici 196 ve Kdyni.

Manžel: Čestmír Hamata nar. 23. 7. 1920 + 5. 8. 2006

Děti: Ing. Zdeněk Hamata

Zpracovala: Ing. Darja Kustová, Ing. Darja Hamatová, provd. Kustová