BÚŘIL VLADIMÍR

Vladimír Búřil se narodil 9. 4. 1907 ve Veselí nad Moravou. Po základní škole navštěvoval první státní reálné gymnázium v Brně a následně studoval textilní obor. Jeho celoživotní vášní bylo fotografování. Z vojenské prezenční služby, kterou absolvoval v letech 1929-30 u 112. dělostřeleckého pluku v Mukačevu na Podkarpatské Rusi, si přivezl své první vzácné fotografie. Při manévrech na Spišských hradech na pěti snímcích zachytil dokonce i přihlížejícího prezidenta T. G. Masaryka. Dodnes jsou tyto snímky vzácnou rodinnou památkou. Po ukončení vojenské služby začal pracovat u Tomáše Baťi ve Zlíně. Velice se osvědčil, a tak byl pověřen, aby etabloval výrobu obuvi T. Baťi v Rumunsku a zřídil tam obdobný okruh prodejen jako na Litoměřicku. Tuto nabídku však V. Búřil nepřijal. V té době se totiž již znal s dcerou Aloise Tochora ze Kdyně (čp. 155) Růženkou Tochorovou (* 1913). Ta po studiích obchodní školy v Klatovech odešla pracovat do Prahy, do obchodního domu Tomáše Bati na Václavském náměstí, kde se spolu seznámili. Svatba se konala v dubnu 1935 ve Kdyni, v kostele sv. Mikuláše. Po odchodu z firmy Baťa začíná V. Búřil v roce 1933 pracovat pro firmu Rolný Prostějov. Arnošt Rolný (1887 - 1950) byl obdobou T. Bati v oděvním průmyslu. Patřil k vynikajícím manažerům oděvního průmyslu se sídlem v Prostějově. Dokázal vybudovat z malého podniku oděvní fenomén, oslovující nejširší masy. Proslavil konfekci, zejména pánské a chlapecké šaty. V roce 1945 byl jeho podnik znárodněn a přešel pod národní správu. Jeho firma tvořila základ pozdější OP Prostějov). Rovněž Arnošt Rolný byl se svým zaměstnancem nadmíru spokojen, a tak ho pověřil zavedením svého obchodu na Slovensku, v centru Bratislavy. Tuto nabídku Vladimír Búřil již neodmítl a mladí novomanželé se usazují v Bratislavě. Jejich rodinná vila byla jedním z nejvyšších domů postavených nad Bratislavou. Možná právě proto z rozkazu vyšší branné moci si ho vybrala v roce 1944 německá armáda, aby zde zřídila sídlo obsluhy dělostřelecké baterie ke vzdušné obraně Bratislavy. Rodina se musela téměř ze dne na den vystěhovat včetně zařízení domu do maminčina rodiště, k babičce do Kdyně (č.p. 155- dnešní Domov seniorů, tzv. Tochorovna). Zde společně žili do konce druhé světové války a přivítali americkou armádu.

„Dědeček, Alois Tochor, měl obchod s potravinami. Díky licenci na míchání likérů vlastnil alkoholové tresti z celého světa. Byla to jeho specialita a vášeň. V hotelu Bílý lev bydleli Američani a velice rádi chodili k dědečkovi na degustace.“ vzpomíná vnuk Aloise Tochora, syn V. Búřila, Vladimír Búřil ml., pro kterého byl v dětství podsklepený, tří suterénní dům ve Kdyni na náměstí nezapomenutelným místem. Zde trávil se svojí sestrou a sestřenicí každoročně celé prázdniny až do pozdních studentských let.

Jeho tatínek vlastnil kameru značky Paillard-Bolex 16mm (mj. se stejným typem kamery natáčeli i Zikmund a Hanzelka na svých cestách) a byl známý ve Kdyni jako vášnivý kinoamatér. Velitelstvím Chodského praporu byl pověřen funkcí zpravodajského důstojníka.  Příchod americké armády do Kdyně zachytil filmovou kamerou právě on. Natočený materiál nechal zpracovat a otitulkovat na Barrandově hned ve čtyřech kopiích.

„Jednu kopii s anglickými titulky dostal jako výraz díku důstojník americké armády Colonel Ginder. Ten na oplátku věnoval tatínkovi důstojnický odznak a symbolicky odpáral i znak indiána z košile řadového vojáka, který překonal Omahu a přišpendlil jej na košili mého otce. Rodinnou památkou je i osobní poděkování s vlastnoručním podpisem Colonela Gindera.“ pokračuje dnes již 79letý syn pana Buřila.

Zbylé kopie byly rozdělené následovně: jednu kopii obdržel MNV ve Kdyni, jednu kopii KNV a poslední kopii si ponechal jako naši rodinnou archivní památku. Po změně politické situace však rodina o tento film přišla zásahem pražské StB, pod pohrůžkou bytové prohlídky. „Náš otec této ztráty velice litoval. Do scénáře filmu totiž vložil i vzpomínky své vlastní rodiny. Například scéna, jak moje starší sestra v náručí strýčka vítá první americký tank a jeho posádku s kyticí. Scéna nás sourozenců s americkým majorem a vojáky u kdyňské pošty a další záběry. Film NIVA byl rodinnou památkou s vysokou historickou hodnotou.“ vzpomíná ing. Vladimír Búřil ml.

„Ještě dnes vidím vše živě před sebou. Bylo to v roce 1958, v době mnoha vykonstruovaných procesů. Studoval jsem tehdy v Bratislavě na gymnáziu, které stálo nedaleko od našeho bydliště.  Blízkost školy mi umožňovala i o velké přestávce chodit domů. O jedné takové pauze zastavil před domem tatraplán se čtyřmi muži. Otec nebyl doma, a tak jsem musel nasednout do auta já a doprovodit je za otcem do práce. Film byl zabaven. Prozřetelný tatínek však doma ukryl nástřihy k filmu. Po jeho smrti jsme v pozůstalosti se sestrou našli nástřihy k filmu bez titulků.  Film společně zkompletovali a první materiál předali panu starostovi Löffellmannovi. Naše rodina se po roce 1989 pravidelně účastnila kdyňských květnových oslav.“

Zajímavé vyprávění nekončí: „Nejprve se po válce vrátil na Slovensko  jen otec, aby připravil náš dům na návrat celé rodiny. Byl dosti poničený včetně střechy, kterou rozbil ruský granát. Ten naštěstí nevybuchl, zůstal ležet na půdě. Po německé armádě prošla naším domem i vyhlášená ruská Malinovského armáda, tak si umíte představit, v jakém stavu se dům nacházel. Ještě v roce 1945 byl otec jmenován národním správcem, a tak si zakoupil jeden textilní obchod po židovské rodině v centru Bratislavy. Založil firmu Búřil a spol., což byl obchod specializovaný na hedvábí a vlněné látky. Jeho podnikání ale netrvalo dlouho, již v roce 1949 byl jeho obchod znárodněn a otec musel pracovat jako svářeč. Jen díky starým kontaktům mohl po čase jít pracovat do potravinářského průmyslu. Právě tam si ho v roce 1958 vyzvedlo StB.“

V roce 2014 zažádal ing. P. Buřil ml. Státní archiv o vydání zabaveného filmu NIVA s titulky. Film se stal majetkem PAMĚTI NÁRODA, ale elektronickou podobu filmu obdržel. Opět myslel i na město Kdyně, kterému historický dokument, materiál nevyčíslitelné hodnoty, chce předat.

-Každé dítě vlastní své fotoalbum od narození do desíti let (měl tři děti).

 Pozn.: Bratr maminky měl za manželku Boženu Kadlecovou z Komenského ul. (její tatínek starostoval ve Kdyni), dcera Zdenka Kohoutová

Zpracovala: Ludmila Brychová

Zdroj: vyprávění Ing. Vladimíra Búřila ml.