ŽÁKAVEC FRANTIŠEK PhDr.

František Žákavec pocházel ze starobylého chodského rodu, s kořeny doloženými do roku 1654. Byl synovcem regionálního historika Emila Tšídy (1862–1926). Vystudoval původně romanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (1896–1899) a jako stipendista v letech 1899–90 studoval na pařížské Sorbonně. Tam se prohloubil jeho zájem o výtvarné umění. Studia dokončil v Praze, kde byl ovlivněn zejména přednáškami T. G. Masaryka a F. X. Šaldy a vitalistickou filosofií Henri Bergsona.

Po studiu nastoupil jako suplent na reálce v Praze na Žižkově (1901–1902) a pak působil jako středoškolský profesor v Plzni, Mladé Boleslavi (1904–1907) a v Praze-Karlíně (1907–1924). Historií umění se intenzivně zabýval od roku 1918. V letech 1919–1920 byl redaktorem časopisu Volné směry. Ve 20. letech patřil do vlivné společnosti historiků umění Šestka v Praze. K jeho přátelům patřil Josef Šusta. Habilitoval se na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde od roku 1924 působil jako profesor dějin umění.

Od roku 1933 byl dopisujícím a od r. 1934 mimořádným členem Královské české společnosti nauk (od r. 1935 České akademie věd a umění). Spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby (od r. 1934). Ve 30. letech podpořil stavbu památníku bitvy u Domažlic, která však nakonec nebyla realizována. Zemřel v Praze ve věku 59 let. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Hlavní doménou Žákavcových vědeckých zájmů bylo české umění 19. století v jeho historických souvislostech, zejména generace Národního divadla. Detailně se zabýval dílem Františka Bílka, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, a zejména Maxe Švabinského. Měl literární nadání a vybroušený styl, kterým ve své generaci vynikal. Jeho kultivovaného slovního projevu si cenil také Jan Mukařovský.

Zajímal se o staré světové umění (Albrecht Dürer, Tizian, Georges de la Tour, bratři Le Nainovi, Jacques Callot) ale hlavní pozornost věnoval zejména francouzské výtvarné kultuře přelomu století (Auguste Rodin, Camille Pissarro, Georges Seurat, Auguste Renoir, Edgar Degas, Vincent van Gogh).

Jako kritik hodnotil dílo Alfonse Muchy i význam Františka Kupky.

V letech 1888-96 absolvoval gymnázium v Praze, od roku 1896 studoval češtinu a francouzštinu na filozofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Poté strávil rok na Sorbonně. Po návratu domů působil jako profesor na středních školách. V roce 1921 získal na Filozofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě titul PhDr., roku 1924 tam byl jmenován řádným univerzitním profesorem dějin výtvarných umění. Zajímal se o osobnost Josefa Mánesa, o uměleckou generaci Národního divadla, dále o Jana Štursu, Maxe Švabinského a Fr. Bílka, kteří patřili mezi jeho osobní přátele. Mezi jeho nejlepší díla patří publikace o budovatelích a budově Národního divadla - Chrám znovuzrození (1918) a kniha mánesovských studií Lid československý v díle Josefa Mánesa (1923). Pro mládež napsal Knížku o Alšovi (1912). V několika studiích zobrazil i rodné Kdyňsko. Je autorem výtvarnické parafráze chodských bajek Chodskou přírodou (spolu s J. F. Hruškou), podal filologický rozbor Hruškových pohádek Na Hyjtě (1917), napsal umělecko-historickou studii Chodsko v umění výtvarném, publikaci O českých výtvarnících. Spolu s J. Štursou a Ladislavem Šalounem se v roce 1918 podílel na výběru námětu pomníku pro město Domažlice.