KUBA LUDVÍK

Narodil se jako druhé z jedenácti dětí zámečníka Ludvíka Kuby a jeho manželky Anny, roz. Mikšovské. Už od mládí projevoval umělecké sklony a ze sourozenců si nejlépe rozuměl se svým bratrem Karlem, který se později stal uměleckým kovářem. Kromě kreslení měl zálibu i v hudbě, postupně se naučil hrát na housle, klavír, varhany a další hudební nástroje. Od roku 1873 navštěvoval měšťanskou školu v Poděbradech.

V letech 1877−1879 studoval na pražské varhanické škole u Františka Zdeňka  Skuherského. Další studium absolvoval na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde byl v té době ředitelem Gustav Adolf Lindner. Často zde maloval zákoutí historického města i jeho okolí a svými obrázky přispíval do časopisů. Zároveň se začal zabývat samostudiem slovanských jazyků, což velice dobře zhodnotil při svých etnografických a folkloristických aktivitách. Po ukončení studia v roce 1883 pracoval dva roky jako podučitel a intenzivně pracoval na prvním dílu sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech, který vyšel v roce 1884. Ve stejném roce se rozhodl opustit učitelskou dráhu a věnovat se profesi národopisce a literáta. Podnikal časté studijní cesty na Lužici, do Haliče, na Ukrajinu a do Ruska. Nejčastěji však jezdil na Balkán, do Černé Hory, do Bosny a Hercegoviny.

Od roku 1888 si doplňoval malířské vzdělání u Karla Liebschera a na jeho doporučení nastoupil v roce 1891 na pražskou malířskou akademii u Maxe Pirnera. V roce 1893 odjel do Paříže, kde studoval malířství na soukromé Julianově akademii. Na této studijní cestě potkal krajanku Olgu Joujovou (1870–??), která se 7. října 1895 stala v Českých Budějovicích jeho ženou. Brzy po svatbě odjeli manželé na roční pobyt do Mostaru, kde chtěl Kuba malovat cyklus Slovanstvo v obrazech. K tomu ale nedošlo, protože se mu zdálo, že pro tento úkol ještě dostatečně neovládá techniku olejomalby.

Rozhodl se proto studovat dále malířství, tentokrát v Mnichově, ve škole slovinského malíře Antona Ažbeho. Od roku 1904 žil Kuba ve Vídni. V tomto roce se manželům Kubovým narodil jediný syn Ludvík (1904-1996). V roce 1910 před návratem do vlasti, podnikl tříměsíční cestu po Itálii, kde navštívil významná umělecká centra, Benátky, Florencii, Řím a Neapol.

Od roku 1911 žil trvale v Praze. Pro určité neshody s uměleckým spolkem Mánes se věnoval především etnografické činnosti, za kterou se mu v průběhu let dostávalo řady uznání a ocenění ve vlasti i v zahraničí. Nadále podnikal studijní cesty a pracoval na dalších dílech své sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech.

Do roku 1921 jezdil pravidelně s rodinou do Březnice u Příbrami, odkud pocházela jeho manželka, do domku jejích rodičů. Zde maloval žánrové obrázky z města i blízkého okolí. Podnikal odtud také výjezdy za malířskými náměty do různých koutů jižních Čech.

V roce 1937 se zúčastnil jako člen oficiální delegace výstavy československého umění v Moskvě. Za svůj dlouhý život shromáždil bohatý obrazový materiál a téměř až do konce života pořádal také výstavy svých malířských děl

Zemřel v Praze 30. listopadu 1956 ve věku 93 let. Urna s jeho popelem byla v držení jeho jediného syna Ludvíka Maria Kuby a v roce 1992 byla uložena v urnovém háji v Kluku (Poděbrady).

Kuba studoval slovanské národy, aby poznal jejich hudbu, hudební nástroje a zvyky. Představil je umělecky i obsahově na plátně i ve svých knihách, čímž je zdokumentoval pro další generace. Rozsáhlá sbírka hudebnin Slovanstvo ve svých zpěvech (v 16 jazycích) svědčí o jeho dlouholeté etnografické tvorbě. Podobnou dokumentaci vytvořil v dalších pěti knihách Čtení o Lužici, Čtení o starém Srbsku, Čtení o Makedonii, Čtení o Dalmácii, Čtení o Bosně a Hercegovině.

Na svých cestách po Evropě sledoval a zaznamenával všední den obyvatel a naslouchal jim. To ztvárnil v knihách Cesty za slovanskou písní, Zaschlá paleta a Křižem krážem slovanským světem. Velká část zvyků a obyčejů, které zaznamenal, je dnes již pohřbena v propadlišti dějin.

Kuba navštívil Lužické Srby poprvé v roce 1886 a potom ještě třikrát v letech 1903, 1922 a 1923. Při svých cestách také vytvořil mnoho maleb lužickosrbských osobností, které dnes tvoří základ lužickosrbské galerie.

Z výstavy jeho malířských děl z těchto cest, uspořádané v roce 1924 v Praze, zakoupilo ministerstvo školství 56 obrazů, což znamenalo pro umělce určitou finanční satisfakci a možnost pokračovat ve své práci.

Věnoval se též publikační činnosti, články a fejetony zveřejňoval v časopisech Květy, Osvěta, Lumír, Národní listy, Zlatá Praha a další.

Kromě studia slovanských národů se věnoval Ludvík Kuba také důkladnému studiu východní filosofie a umění. Osvojil si čínštinu a, i když v Číně nikdy nebyl, nashromáždil prostřednictvím svých přátel hodnotnou sbírku čínského a japonského umění, jejíž část je uložena v Náprstkově muzeu.

Ludvík Kuba je označován jako umělec dvou století. Ve své malířské tvorbě byl ovlivněn impresionismem a secesí.