HRUBÝ BARTOLOMĚJ

Smrt je částí života. Začalo nové ráno, plné mrazivého vzduchu a naděje v pěkný sváteční den. Život se probouzel, když vykřikl varhaník Hrubý, aby naposled zazněl jeho hlas domovem, který měl tak rád. Všecko, cokoli dělával, dělal pro rodinu. Byla výplní jeho života, na ni myslel, když od Vánoc stonal, a tak leckdy v těžké chvíli zdála se poslední chvíle hodně blízká. Trpěl léta srdečními záchvaty a byl vždycky po přestálé těžké chvíli jako znovuzrozen, protože dobře věděl, že mohl být konec.

Miloval přírodu, rozhlížel se rád od kostela na vršku po kraji a těžko plynula slova se rtů, když si povzdychl, že se smíme na ty naše hory kolem už jenom dívat! Měl rád květiny a hudbu. Jeho zahrádka kvetla od jara do zimy, přeměnil celý močálovitý sad při domu, v němž bydlel, v pěknou zahradu, ošetřoval stromy a rozuměl si se včeličkami. Pod Výhledy v Chodově „na Hůrce“ se narodil 5. srpna 1871. Jako malého chlapečka v peřince přinesli si ho rodiče do nového domova v Koutě, kde potom Bartoloměj Hrubý byl dovedným kolářem. Po válce byl panským kolářem a současně v té době převzal úkol varhaníka v Koutě. Pan Hrubý byl, výborným muzikantem od dětství a zůstal jím až do své smrti. Již jako dvanáctiletý hoch foukal klarinet o koncertě a byla mu prorokována dobrá muzikantská dráha. Než se stal varhaníkem, koupil si harmonium a učil se pilně preludia a pokoušel se sám hráti i na varhany. 

Byl tedy varhaník samouk. A když potom na výzvu zdejšího děkana J. Skaly přijal místo varhaníka ve Kdyni, zastával tento svůj úkol od r. 1930 velmi statečně. Měl rád figurální mše a budiž tuto pověděno, že i muzikanti povoláním šli svému kamarádu vždycky přeochotně na pomoc. Po Baarově, „Paní  komisařce“, kterou vlastně ožil slávu Rybovy Vánoční mše, vžila se tato tak v oblibu, že si ji objednal pro Kdyni i pan Hrubý. A co to bylo za radostné cvičení! Tehdy chodili zpěváci i zpěvačky velmi početně na zkoušky, cvičilo se vesele a musela se potom dávat Rybova mše třikráte, jak se líbila. Vždyť i nemuzikantům se v jejím zpěvném tónu hýbaly nohy v lavicích! Ještě letos ji dával. Pilně chodil do všech zkoušek zpěváckého spolku Jindřich Jindřich v předpokladu, že snad přijdou někteří zpěváci na pomoc, když bude třeba při nácviku těžší mše. Staré kdyňské varhany tak často zlobívají. Ale ono se i na nich ještě dá zahrát mnoho krásného, říkával, když tak jeho výpomocný varhaník preludoval některou klasickou vložku či výňatek z českých oper! Pan Hrubý měl skutečně neobyčejně vyvinutý hudební sluch, a tak rád by byl častěji dával krásné skladby, jen kdyby se zpěváci scházeli! Jak se často pro nedochvilnost a nelásku ke zpěvu trápil! Tak šel s hudbou a písní životem. Neměl ho tak lehký, ale Bartoloměj Hrubý byl člověk statečný, z nebojácného chodského rodu Hrubých, nebál se o své děti, jichž vychoval řádku a napřímil se znovu, když někdy starosti sehnuly jeho šíji. Odešel náhle po přestálé delší chorobě a zanechal prázdné místo za těmi varhanami, které měl tak rád. Jsou staré, ale přece zpívají a zazpívají svému varhaníku na poslední cestě. Uslyší je každou neděli, vždyť bude spát svůj věčný sen v blízkosti svého předchůdce, pana řídícího Housara! Slunce ozáří jeho hrob, jak jen vyskočí nad Koráb a od jara do zimy uslyší zpěv ptactva v korunách hřbitovních stromů. A kamarádi, jimž zazpíval na cestě ke hřbitovu, jistě přijali svého zpěváka přátelsky a vlídně. Bude nám scházet v naší ulici! Tak uctivě zdravíval všecky své známé, smekával svou šedou čepici „po staru“, každý viděl i slyšel, že zdraví a svůj pozdrav doprovázel přátelským úsměvem.  A těm, již zůstali za čtyřmi okny, vždycky květinami zdobenými, bude nejsmutněji. I když si stokrát zopakují, že smrt je částí života, uhasly jim oči, které bděly nade všemi, ba i nad tou, jíž tak rád a srdečně říkával „naše máma“.  Umřel dobrý starý muzikant a varhaník Bartoloměj Hrubý!

Zpracovala: Ludmila Brychová   

Zdroj: Hana Štěpánková        

Kdyňská Stráž č. 3, 11. 2. 1939